Říjen 2007

Druhá část anti-pirátů

27. října 2007 v 11:32 | Dazla |  Anti-Piráti
Scéna číslo dvě
Flek Narrow: Uh la la la...Ne, tahle hymna už je trapná. Měl bych si dát nějakou novou. Co třeba: Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas? Ne, to by mě rozesmutnilo, protože mi nikdo nedává na Vánoce dárky. Nebo: Skákal pes, přes oves, přes minový pole, šel za ním, myslivec, ustřelil mu....Ne, to taky ne...
Sakra, jsem v koncích...(napije se pomerančového džusu) TEĎ jsem dostal super nápad! Bude to: Anti leze dírou, Bill oknem, Bill oknem, budem-li mít boty, ho nakopnem! Budem-li mít boty, ho nakopnem!!! Jasně, ať je poznat, že nesnáším TH!
Kolemjdoucí: WAS BIST GESAGT??!! (česky: Co jste to řekl?)
Flek Narrow: Ááá, nejsi ty Bill Kaulitz? Hrozně rád tě poznávám, škoda, že se nebudeme znát dlouho...
Bill Kaulitz: Was? Wie meinen sie das?( česky: Cože? Jak to myslíte?)
Flek Narrow: Myslim tim - napiš závěť, frajere. (Vytáhne revolver a střelí ho do hlavy.)
Bill Kaulitz: Warum? Ich wurde doch gut junge! (česky: Proč? Byl jsem přece hodný hoch!) (umře.)
Flek Narrow: To teda nebyl, pitomče...Hahaha! (otočí se) A do pr****! To jsou fanoušci!!!
Fanynka č. 1: Ach né, cos to udělal? Zabil jsi mou životní lásku, než mi dala autogram! Béé, béé, béé!
Flek Narrow: Drž klapačku, nebo tě taky střelim.
(kolem projdou tři dívky)
Flek Narrow: Hate? Gira? Kadet? Rád vás zase vidím, holky!
(pozn. autora - Hate, Gira a Kadet jsou autorka této parodie a její dvě kámošky)
Kadet: Zabij jí, a ať je to dost krvavý! Haha.
Gira: Jo! Do toho, Fleku!
Hate: Já radši půjdu...Akorát to udělá fakt krvavě a já to budu muset uklízet...To ne.
(všechny tři zmizí)
Flek Narrow: Že jsi tak mladá, nechám tě žít, ale to jen proto, abys viděla, jak jsme my Anti hodní!
Fanynka: (rozbulí se a uteče)
Flek Narrow: Promiň, Kadete...Ale Hate měla pravdu. Kdo by to pak uklízel?

První část anti-pirátů

27. října 2007 v 11:26 | Dazla |  Anti-Piráti

Ministerstvo zdravotnictví varuje:

Tato parodie vyvolává u fanoušků Tokio Hotel záchvaty vzteku ale u nás, co máme větší mozek než připálená brambora, nehrozí žádné vedlejší účinky...

O čem to je:

Anti- pirát Flek Narrow, všemi Anti obdivovaný člověk, zavraždí Billa Kaulitze. Všichni Fans ho proto pronásledují a snaží se pro změnu zabít jeho. Tupci...

Vysvětlivky:

Delissabeth Zvonová - Elissabeth Swannová, miluje Tokio Hotel a Blog 27.
Bill Buzner - Will Turner. Miluje Tokio Hotel, nesnáší Anti-piráty.
Anti- piráti - lidé, kteří nesnáší Tokio Hotel a dávají to okatě najevo.
Flek Narrow - Jack Sparrow. Je to Anti- pirát, jak má být. Chlastá pomerančovou šťávu.
Zvon - otec Delissy.
Fans - nebudu je popisovat, protože nechci být sprostá. Takže si snad dovedete představit, jací **** to jsou zač.

ANTI-PIRÁTI

Scéna číslo jedna
Delissabeth Zvonová: (stojí na lodi, zpívá) Uh la la la, I love you baby, uh la la la la, stay with me! Uh la la la, I love you baby...
Zvon: Delissabeth! To je zakázaná píseň, je to hymna Fleka Narrowa!
Delissabeth Zvonová: Ale proč, papá? Mně se ten song líbí, je hustej!
Zvon: Nepoužívej takové výrazy, Delissabeth. Přece jen jsi slušně vychovaná....
Delissabeth Zvonová: ...dcera hlavního čističe záchodů na lodi. No jo furt.
Zvon: (odejde)
Delissabeth: Uh la la la, I love you baby! (nakoukne přes palubu) Ty vole, co to je?
Delissabeth: (křičí) Papá, pocem! Ve vodě plave nějaká buzna!
Zvon: Ty jsi tak sprostá, že ti asi namlátim záchodovou štětkou...(nakoukne) A jo, to je FAKT nějaká buzna!(počká, až k nim doplave a popadne jí za loket): Hej, vstávej! Kdo jsi?
Buzna: Bill Buzner... ( v ruce mačká řetízek, omdlí)
Delissabeth: (čmajzne mu řetízek ; je na něm přívěšek srdce) To je snad nějakej hipík nebo co, že nosí srdce?
Zvon: Už jsi to vystihla. Je to buzík a vomdlel. Zazpívej, to by probudilo i hluchýho.
Delissabeth: Uh la la la, I love you baby, uh la la la la, stay with me!
Bill Buzner: (vzbudí se) ÁÁÁÁÁ! Hymna kapitána Flacka Narrowa! Pomoooc!
Delissabeth: (podívá se podrobně na srdce a přečte na něm nápis) TOKIO HOTEL? ÁÁÁÁÁ!
, , ,
Delissabeth: (probudí se s řetízkem na krku. Stala se již před nějakou dobou velkou fanynkou TH.) Ach, ti mí miláčci...Jak já je zbožňuji! A Bill Buzner je tak podobný jejich frontmanovi, to on mě přivedl na billismus... Jsem mu hrozně vděčná.
Delissabeth: (zaslechne hlasy z vedlejší místnosti) Samozřejmě, pane Zvon. Tu záchodovou štětku Deluxe vám dovezu co nevidět.
Zvon: Díky chlapče, jsi moc milý.
Delissabeth:(pozná hlas Billa Buznera, vyskočí z postele a rozevře dveře. Má na sobě červený župan a chlupaté růžové pantoflíčky.)
Bill Buzner: Slečno Delissabeth! Zdravím vás. Ehm, pěkný župan.
Delissabeth: Díky, vyhrála jsem ho v soutěži Nescaffé. Jsem totiž klasik.
Zvon: Tak naschle, Bille...A nezapomeň na tu štětku...
Delissabeth: Ach, Bille...Ještě jsem ti nepoděkovala za to, žes mě převedl na Billismus.
Bill Buzner: To je maličkost...Rád sháním TH nové fanoušky, slečno.
Delissabeth: Kolikrát ti to mám opakovat, Bille? Říkej mi Delisso!
Bill Buzner: Znáte ten vtip, slečno? "Jde Rus a řekne: Delissa! Jde Francouz a řekne: La Delissa! Jde Angličan a řekne: The delissa! Jde slovák a řekne: V pr deli ssa drápu..." Hahaha. (odejde)
Delissabeth: Pch...Co si o sobě myslí!!

První část Estragona

27. října 2007 v 11:19 | Dazla |  Estragon
Ministerstvo zdravotnictví varuje:
Tento příběh vyvolává kašel, zánět jater, střevní chřipku, záchvaty pláče u milovníků Topolánka a záchvaty smíchu u nás, co nemáme mozek jako gumová kobliha...
VYSVĚTLIVKY:
Estragon - Eragon
Maria - Arya, nechává si říkat Panna Maria přestože panna není, párkrát totiž pracovala v Ažihadlově bordelu.
Nasraná - Nasuada. Rodiče jí tak pojmenovali protože se nasrali kvůli tomu, že se jim zkazil jahodový džem.
Burza - Durza,burzovní makléř. Zabije ho Estragon kvůli ceně burzy.
Ažihadlo - Ažihad, majitel Ažihadlova bordelu, otec nasrané. Jeho jméno vzniklo z výkřiku jeho matky při porodu, kdy jí píchla vosa: "Ááá, žihadlo!"
Roura: Estragonův bratranec, všichni mu říkají Ďoura
Malbatorix: Pán zla, rád maluje růžové obrázky plné lásky
Bromhexin: Estragonův průvodce
ESTRAGON

Vypravěč: Bylo nebylo.A jestli nebylo, tak možná je. A jestli není tak možná bude. A jestli nebude, tak je to v háji...No, budeme počítat s tím, že prostě bylo a komu se to nelíbí, ať mi zadek políbí! Začalo to v jedné zemi zvané Malá Gejša(pozn. autora: Viz výslovnost Alagaesie - Alagejža). Žil byl, a jestli nežil, tak možná žije...Ne, co to melu, vždyť už dávno chcípnul. No, prostě žil tam jeden chlapec, kterému říkali Estragon. Žil spolu s bratrancem Rourou a strýčkem Nerem pod mostem v jedné krásné části Malé Gejši.
Roura: "Nazdar, Estragone. Asi dneska nebude moudrý bejt blízko mě.
Estragon: Jakto, Ďouro?
Roura: ROURO! No, víš jak k obědu byly ty fazole z konzervy? Tak já jsem po nich měl tak trochu větry, prděl jsem v pokoji až mi zhebnul křeček.
Estragon: Bože...Šestej křeček, kterýho zabily tvoje větry? To už není normální. Nero bude šílet, že ti bude muset lízt do kanálu pro další krysu.
Roura: Ále, on to starouš nějak zvládne...
Estragon: No snad jo....Pokud nejedl taky ty fazole. To by krysy utekly...
Roura:Ty, Nero, jedls taky ty fazole??
Ozve se hlasitý prd a s ním přišel i velký smrad
Roura: Takže jo.
Nero: Bohužel jo. Co potřebuješ?
Roura: Z těch větrů po fazolích mi chcíp křeček.
Nero: Už zase??No já mám ty větry taky, požádej Estragona.
Roura: Co mi zbývá...
Jde za Estragonem
Roura: Bratránku...Mohl bys pro mě něco udělat? Potřebuju novou krysu
Estragon: Soráč, ale já nebudu jako debil lízt do kanálu.
Roura: Ale proč?
Estragon: Koupil jsem si nový triko v sekáči a nechci ho mít špinavý a mokrý.
Roura: Ty ses nedíval na telku? Stačí na to dát perwoll a je to pryč!
Estragon: Já se na telku dívám jen po dvanáctý, to je tam přímej přenos z Ažihadlova bordelu.
Roura: Aha...Tak uděláš to pro mě?
Estragon: Ne. Nevěřim perwollu. Jednou jsem si s tim čistil pletenou vestu od babičky, ale ten flek se mi tam rozmazal a bylo to zaprasený víc než předtim.
Roura: Tak se můžeš svlíknout a to triko nechat tady, než půjdeš do kanálu.
Estragon :Seš blbej? To mam dělat myším striptýz?
Roura: NE! Beru to zpátky. To by moje nová krysa měla dost úchylný vychování. Tak co s tim?
Estragon: Prostě nebudeš mít myš, no...
Roura: (začne bulet)
Estragon: Proboha, nebreč!
Roura: Jestli to neuděláš, zamatlám ti to triko Nutellou!
Estragon : NE! To tam radši půjdu!
(v kanále)
Estragon: Tak. Už jsem pod Malbatorixovou žumpou, ale pořád jsem žádný hlodavce nenašel. Jé! Tady je!
Estragon: (vleze těsně pod místo, kudy se dostávají Malbatorixovy...Vy víte co sem. Najednou mu přistane něco na hlavě, omdlí a skácí se)


O PÁR DNÍ POZDĚJI

Estragon: (mžourá, otevře oči)
Roura: Nazdar! Chrápal jsi skoro 3 dny, nevzbudilo tě ani to, že jsem ti pustil rádio Blaník!
Estragon: Tak to muselo bejt vážný...
Roura: Tohle ti přistálo na hlavu. (podá mu něco svítivě modrého, co vypadá jako kámen)
Estragon: No počkej...Když mě to omráčilo, byl jsem v Malbatorixově žumpě. To znamená...ŽE MALBATORIX KADÍ MODŘE! To musím ukázat Nerovi.
Roura: To nepůjde, Nero chcípnul. Zabili ho Malbatorixovi strážní, kteří si sem přišli pro tohle (ukázal na Malbatorixovo vy víte co)
Estragon: Ahá, takže oni chtěli, aby se o tom nikdo nedověděl! Ale já pomstím Nera, vydám se na cestu a každému, koho uvidím ukážu, že Malbatorix kadí modře!!
Roura: To je řeč! Půjdu s tebou.
Estragon: Ne. To bych to pak nikomu neukázal, protože by všichni utekli kvůli tvejm větrům.
Roura: No jo, máš pravdu. Dneska v noci jsem rozprděl i ten most, pod kterým jsme spali.
Estragon: Další důvod k odchodu, bratránku Ďouro.
Roura: ROURO!
Estragon: To je jedno. Budeš mi chybět.
Roura: (obejme Estragona)
Estragon: BÉÉÉÉÉ!
Roura :BÉÉÉÉÉÉÉ!
Estragon: BÉÉ, BÉÉ!
Roura: (utře si oči toaleťákem)
Estragon: Tak čau, a nech si zaplej mobil, kdybych ti potřeboval zavolat.
Roura: Jenže mně se rozbil jak jsem prděl!
Estragon: To je jedno. Tak až budou vánoce, koupím ti Nokii. Zatím nazdar!
Roura: Nazdar, bratránku...

(na cestě)
Estragon: Jááá s písničkou jdu jako ptáček! Nánanánanánanánaná!( zahlédne staříka, který leží na zemi.)
Estragon: Není to pocestný? (pozorně si ho prohlédne) JE to pocestný!
Pocestný: (probere se)
Estragon: Zdravím tě, dobrý muži! Říkají mi Estragon.
Pocestný: Já jsem Bromhexin. Těší mě.
Estragon: Mě taky, Bromhexine. Něco ti ukážu. (vyndá modré vy víte co)
Estragon: Tohle Malbatorix kadí!
Bromhexin: COŽE?? On kadí modře? Hahaha!!!
Bromhexin: To musí všichni vidět! Půjdu s tebou na tvou cestu a všem to ukážeme!
Estragon: A nemáš větry?
Bromhexin: (pohoršeně) Ne! Jsem snad takovej blbec, abych jedl fazole z konzervy?
Estragon: (nadšeně): Tak to budu rád, když se mnou půjdeš!
Bromhexin: Jsem rád, že jsi rád.
Estragon: Jsem rád, že jsi rád, že jsem rád.
Bromhexin: Jsem rád, že jsi rád, že jsem rád, že jsi rád.
Estragon: Jsem rád, že jsi rád, že jsem rád, že jsi rád, že jsem rád.
Bromhexin: Už na to kašlu. Prostě jsme oba rádi!
Estragon: Jasně, a to zapijem! (vyndá dvě flašky vína)
(společně pijí, až všechno vypijí)
Bromhexin: Počkej tu na mě, mám prostatu, musím najít nejbližší kadibudku.
Estragon: Jasně, kámo.
(čeká tam několik hodin, ale furt nic)
Estragon: No sakra, kam ten dědouš zalez? Půjdu ho hledat.
(hledá a hledá, až najde kadibudku, ze které stoupá tiché sténání.)
Estragon: Bromhexine?
Bromhexin: Zdravíčko, mladej. To byla ta prostata, tak si tu ještě nějakou dobu posedim.
Estragon: Aha, už jsem se bál, co se ti stalo. Jestli jsi náhodou přece jenom nejedl ty fazole s konzervy.
Bromhexin: Ne, ale objednal jsem si pizzu a oni mi omylem přinesli pizzu grande. Tak jsem jí musel celou sežrat, aby se to nezkazilo, a teď se to dostává zase ven.
Estragon: Haha, to je drsný.
Bromhexin: Jo, já to vim. SAKRA!
Estragon: Co je?
Bromhexin: Neni tu toaleťák!
Estragon: Počkej, mam tu nejnovější vydání novin, můžu ti věnovat stránku s fotografií Topolánka.
Bromhexin: Tim bych si ani ZADEK neutřel!
Estragon: Hmm, ale nic jinýho tu nemam.
Bromhexin: Dělej, musim se utřít.
Estragon: Tak počkej...(prolistuje noviny) Tady, příloha o dračích vejcích a jak je rozeznat od toho, co Malbatorix vykadí. To nepotřebuju. (prostrčí mu to škvírkou pode dveřmi)
Bromhexin: Jo, díky.
(po nějaké době vyjde ven)
Estragon: Čoveče, cos tam celou dobu dělal?
Bromhexin: No, někdo tam odhodil playboye, tak jsem četl.
Estragon: Tak proč sis s nim neutřel zadek?
Bromhexin: Mně by toho bylo líto. Tam byla fotka Marie.
Estragon: Marie?! Ta je z Ažihadlova bordelu!
Bromhexin: Jo, to je
Estragon: Máš to s sebou? Na to bych se rád mrknul.
Bromhexin: Ne...Ten tvuj papír mi nestačil...Nakonecjsem si s tim playboyem musel taky ten zadek utřít.
Estragon(zdrceně): Nééé!
Bromhexin: Já vím, škoda. Hele, ještě jsem taky na tý kadiboudě volal známýmu, aby nám pučil auto, že bysme jezdili s informací o Malbatorixovi rychleji.
Estragon: No kamaráde, tobě to pálí! A co on na to?
Bromhexin: Že si to rozmyslí, možná nám pak půjčí trabanta.
Estragon: A ty máš řidičák?
Bromhexin: Ne, už jsem asi osm aut naboural. A ty?
Estragon: Já neumim ani na tříkolce!!!
Bromhexin: No, to nějak zvládnem...
Estragon: Snad jo...
(nějakou dobu sedí před kadibudkou, až Bromhexinovi někdo zavolá)
Bromhexin: Haló? Ahoj, Tondo! Tak pučíš nám toho traboše? Jo? Za pár hodin jsi tu? Super, čau!
Estragon: Kdo to byl?
Bromhexin: Antonio Banderas, muj starej známej. Prej že nám toho trabanta půjčí.
Estragon: Hurááá! To zapijem!
Bromhexin: To nepůjde...Zas mě chytá ta prostata, budu ještě muset na moment do tý kadibudky.
Estragon: Ale ne! Vždyť ti došel playboy!
Bromhexin: Sakra, a jo...No, v největší nouzi mi dáš toho Topolánka, že jo?
Estragon: S radostí se ho zbavím.
Bromhexin: Díky...Jej, nebudeš muset! Našel jsem dalšího playboye!
Estragon: Ten děda je třída...
(po chvíli)
Bromhexin: Došel papír...Puč mi toho Topolánka
Estragon: Jasan...(dá mu ho)

(po nějaké době, daleko odtud)

Služebník: Ehm, pane?
Malbatorix: Ano?
Služebník: Víte, tohle jsem našel při průzkumu kanálů...(vyndá pomačkaný papír špinavý od něčeho hnědého a smradlavého)
Malbatorix: Hmm, ukaž...(vezme si to)
Vrchní rádce: (podívá se na to)
Malbatorix: Co si o tom myslíš, můj rádče?
Vrchní rádcec: Myslím, že to patří do popelnice, protože je to Topolánek, kterýho někdo posral!

(opět v Malé Gejše u kadibudky)

Estragon: Hej, už ses vymočil?
Bromhexin: Jasan, už přece jdu. (otevře dveře a vyleze ven)
Estragon: No to byla ale...
(jeho slova vyruší hluk motoru)
Bromhexin: Hle! Tonda přijel na motorce!
Antonio Banderas: (sundá si helmu) Sorry, kámo, ale na trabanta mi nasadili botičku a svojí škodovku ti fakt pučovat nebudu, protože je to luxus. To si radši utřu zadek Topolánkem! (nandá si helmu a odjede)
Bromhexin:(naštvaně): Za to se ti jednou královsky odměním! (tiše): Zavřu tě až zčernáš.
Estragon: Co si to tam mumláš pod vousy?
Bromhexin: Hele, já vousy nemam. Používam holící strojek Mach 3 turbo.
Estragon: Jo, ale za tu dobu, co jsi strávil v kadibudce ti zase narostly.
Bromhexin: Si ze mě děláš pr***?
Estragon: Ne, nedělam si z tebe svou sedací partii. Fakticky.
Bromhexin: Teď jsi mě tolik naštval, že mě asi zase chytne ta prostata.
Estragon: NÉÉÉÉ! Měl by ses léčit!
Bromhexin: Ale já mam léky doma.
Estragon: Tak brnkni Tondovi.
Bromhexin: No jo...(zavolá mu) Nazdar Tondo! Moh by ses stavit? Potřebuju prášky na prostatu! Jo? Tak dík, čau!
Estragon: No?
Bromhexin: Prej přijede za 10 vteřin. 10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1, 0...
(přijede Tonda na koni)
Bromhexin: Kde máš motorku?
Antonio Banderas: Rozflákala se mi, vrazil do mě na silnici nějakej debil. Tady máš ty léky.
Bromhexin: Ale to je na rýmu! Já chtěl na prostatu!
Antonio Banderas: To ti musí stačit. Měj se. (odjede)
Bromhexin: Do háje..(dá si prášky, po chvíli letí na WC)
Estragon: Co je zase?
Bromhexin: Tyhle prášky jsem doma skladoval, protože na ně mam alergii. Naskočí mi po nich prostata.
Estragon: Ne! Já už nemam ani Topolánka!
Bromhexin: (vyleze ze záchoda): Dělal jsem si srandu. Ha, ha, ha.
Estragon: No, to je blbá sranda. Hele, omluv mě, musim na WC!
Bromhexin: Prostata?
Estragon: PRŮJEM!

Moucha

25. října 2007 v 12:16 | Dazla |  Básničky :D
Seděla moucha na stole,
pro ní veliký jak pole.
"Poslouchej, něco tu bzučí,"
rve mouše hlas lidský uši.
"Poběž koupit plácačku,"
ozve se ten hlas znovu.
"vždyť je to dneska za kačku!"
A chystá se k mušímu lovu.
Moucha dostala velký strach,
nožičky se jí klepou.
Odlétla, rozvířila prach,
tak rychle hodila sebou.
Stejně je jí to k ničemu,
plácačka letí jak facka.
Lidé se zasmějí něčemu
a z mouchy už je jen placka.

Těžký školákův život

25. října 2007 v 12:16 | Dazla |  Básničky :D
TĚŽKÝ ŠKOLÁKŮV ŽIVOT
V posteli ležím,
pozdě už je,
do školy běžím
s nechutí jen.
Češtinu máme,
k čemu se učit?
Nebudu ji umět,
i když mě budou mučit.
Potom ještě matika,
nuda, samé rovnice.
S tím se každý potýká,
líp to umí slonice!
Přestávka je, volám hurá!
Vyndám pití, svačinu,
jenže zmizí jako můra,
zase máme hodinu.
Třetí máme přírodopis,
to je nuda, samá buňka...
Kamarádům hodím dopis,
když mě vyvolají, kuňkám.
Výtvarka je poslední,
pořád samé kreslení.
Když už je po poledni,
vítám šťastně zvonění!
Konečně můžeme jít
na oběd a potom domů.
Je to smůla, pořád mít
tolik domácích úkolů!

1. kapitola

21. října 2007 v 16:12 | Dazla |  Otravnej jak plyn
Letní prázdniny...Pod tím pojmem se většině z vás nejspíš představí slunce, moře, pláže a spousta zábavy... Jo, to by se mi taky líbilo. Jenže mamka s tátou prostě pořád odmítají jen myslet na to, že bychom o prázdniny někam jeli, případně letěli letadlem. "Jsou to vyhozené peníze," tvrdila mamka, "tolik to stojí jen za pár týdnů někde v cizině? Směšné..." V tom táta s mámou souhlasil...On s ní souhlasí vlastně celkem ve všem, ale to je jedno.
Já jsem vždycky hrozně chtěla do Itálie nebo do Španělska. To jsou země opalování se, veselí, zpěvu a jezení mé oblíbené zmrzliny...Je jako naschvál, že nikam nejede ani Freddie, takže tráví čas hraním na kytaru a hulákáním romantických písniček, které si zrovna vymyslel. Pak za mnou vždycky přijde, předvede mi svůj nový hit a čeká na moje neupřímné "To bylo super!" a já od něj mám zas konečně na nějakou dobu pokoj.
Ale jinak, i když nejsem někde v tom Španělsku nebo neposlouchám Freddieho, se dokážu zabavit. Hrozně ráda totiž fotím. Chodím do parku nebo prostě ven, poslouchám to tiché šumění stromů a šelest vánku, pozoruju krásu rozkvetlých květin...Takže se mi nedivte, že prostě chci, nebo spíš musím něco z toho zachytit na fotografiích, z nichž jsem si ty nejhezčí vyvěsila po pokoji. Právě teď jsem si prohlížela tu, jak na květině sedí motýl. Mamka mě včera po tom, co jsem přišla domů pozdě, seřvala, proč jsem nepřišla dřív, že se mi mohlo něco stát, bla bla bla...Takže teď mám do konce týdne (ještě 4 dny) domácí vězení. Pápá, fotky...
Najednou mi zazvonil telefon. Povzdechla jsem si. Copak mi Freddie nedá nikdy pokoj? Zvedla jsem hovor. "Co je?" zeptala jsem se otráveně. "Ahoj, Niky," zazněl hlas z druhé strany. Spletla jsem se, byla to moje kámoška Linda. "Jé...Čau Lin, proč voláš?" řekla jsem. "No, napadlo mě uspořádat v sobotu oslavu svých narozenin ,a tak jsem si řekla, že se zeptám, jestli by ses tam třeba nechtěla zastavit. Bude to od tří hodin u mě doma. Přijde tam spousta dalších lidí." Vyschlo mi v krku.
V sobotu ještě pořád platilo moje domácí vězení. Co s tím?
"Hej, jsi tam? Tak přijdeš? Prosíííííím," škemrala Linda. A jéje. To se prostě nedá odmítnout, ale nevěřím tomu, že by mi to máma dovolila. Jednou jsem jí zkoušela uprosit, ale řekla mi jen: "Myslíš si, že domácí vězení je od toho, aby ses flákala venku se svýma kamarádíčkama? To ani náhodou, slečno! Zůstaneš pěkně doma a radši si uklidíš pokoj, ne?"
Chvíli jsem mlčela a pak jsem do mobilu zamumlala: "No...Pokusím se přijít, když mi do toho nic neskočí." "Fajn!" vypískla Linda a zavěsila. S povzdechem jsem se natáhla na postel a po krátkém odpočinku jsem se vydala do kuchyně za mámou. Vařila večeři a pouštěla si na plné pecky rádio. Trochu jsem ho ztlumila a váhavě jsem začala: "Mami? Myslíš, že bych mohla k Lindě na oslavu narozenin?" Máma nasadila výraz, který nikdy nevěštil nic dobrého, a odpověděla: "A zase by ses vrátila o půlnoci, viď? Kdepak." A zatvářila se spokojeně. "No tak, mami," tvářila jsem se nešťastně, "prosím, přijdu brzo!"
Linda byla moje nejlepší kamarádka a nepřijít jí na oslavu byla svým způsobem zrada. Máma si mě změřila pohledem a s úsměvem řekla: "Fajn, ale prodloužím ti domácí vězení a hned jak přijdeš domů, umyješ nádobí a půjdeš nakoupit, je ti to jasné?" Tak, z toho jsem měla vážně radost. Nejbližší obchod, kde měli všechno, co máma chtěla, byl na druhém konci města ,a protože zavírali v sedm, musela bych si vážně pospíšit, abych to tam stihla. "Tak fajn," zabručela jsem, vrátila jsem se do pokoje, posadila se na židli a natáhla nohy na stůl. Napsala jsem Lindě zprávu, že na tu párty přijdu, a unaveně jsem si lehla na postel. Dala jsem si pod hlavu polštář ve tvaru srdce a zavřela jsem oči...
"Crrrrrrrrr," vyrušil mě mobil svým neuprosným zvoněním. Zase jsem vstala a zvedla hovor: "Haló?"
Ozvalo se nadšené "Ahoj," ze kterého jsem poznala, že mi volá Freddie. "Co chceš?" zavrněla jsem otráveně, ale on zřejmě nezaregistroval, že mě otravuje. "No, tak mě napadlo, jestli bys v sobotu nechtěla někam ven," zadrmolil a já bych se vsadila, že měl na tváři dychtivý výraz plný očekávání, i když jsem ho přes telefon nemohla vidět. "To teda fakticky nemohla, jdu k Lindě na oslavu narozenin," oznámila jsem mu a chystala jsem se zavěsit, když v tu chvíli zajásal: "Fakt? Taky mě pozvala, ale myslel jsem, že tam nepůjdu, ale když jdeš ty, to je jiná. Tak u Lindy, ahoj." A zavěsil.
No, to se mi zase povedlo. Měla jsem říct, že musím zůstat doma nebo jít k babičce, prostě zaimprovizovat. Jenže ze mě musela vypadnout pravda. Achjo...

Čtvrtý večer s Anfolií

20. října 2007 v 10:32 | Dazla |  Vycucáno z prstu
AS: Dobrý den, milý přátelé. Po dlouhé době je tu znovu pořad VYCUCÁNO Z PRSTU! Omlouvám se, že se žádný díl tak dlouho nevysílal, ale byly nějaké potíže s ředitelem této televize, Václavem Reitem, takže nějakou dobu nechtěl tento pořad vysílat. (Ukáže na kameru prostředníček): Vašku, dej si na mě pozor! No, takže dnešním tématem je Přátelství. Náš první host je pan Daft Silly!
DS:( vejde s doutníkem a kvádrem, pohřebním hlasem prohlásí): Dobrý večer, madam
AS: Ano, dobrý. Co nám řeknete k tématu přátelství?
DS: Přátelství?
AS: Ano, tak co nám povíte?
DS: Povíte?
AS: Ehm, jste si jistý že po mně musíte vše opakovat?
DS: Opakovat?

AS: Ach bože...To je beznadějné.

DS: Beznadějné?

AS: Ano, vy jste beznadějný! (vykopne ho ven ze dveří)
AS(se zářivým úsměvem): Tak a teď je tu paní Sibyl Dumpová! (k divákům)Je velmi ctižádostivá, takže po každém jejím slově prosím tleskejte, je věštkyně a očekává to.
SD: (vejde a všichni tleskají)
SD: Eskanrite, dery feraede!
Diváci: (tleskají)
AS: Co to mele?
SD:(rozzuřeně): Aj neiretu! Yv neiretu!
Diváci: (tleskají)
AS: Já vám NEROZUMÍM!
SD: Ikosno? Sorp yv erka aj komin?
Diváci: (tleskají)
AS( na diváky): Nechte toho! Ty žblebty ani za potlesk nestojí!
SD:(urazí se, vezme křišťálovou kouli, rozbije ji o hlavu AS a odejde)
AS: (skácí se na zem a opustí místnost, až když pro ni přijede záchranka).

Vycucáno potřetí

20. října 2007 v 10:32 | Dazla |  Vycucáno z prstu
AS: Zdravím vás všechny fandy populární talkshow...
(bicí)
AS: VYCUCÁNO Z PRSTU!!! S tématem Filmy. Dnešním 1. hostem je slečna Timber Headedová!
TH(vejde na růžovejch lodičkách a cucá lízo): Zdravim vás všecky..
AS: Tak, slečno Headedová...
TH: Pro vás Timber (zářivě se usměje)
AS: Fajn, Timber. Řekněte nám něco o sobě.
TH: MILUJU tokio hotel, ježiš, já bych je sežrala....
AS: (BOOOOOOŽE) Ehmm, no dobře...A co dál?
TH: Jsou tak ÚŽASNÝ, KRÁSNÝ A UMĚJ ZPÍVAT!
AS(o dost jejích slovech pochybuju): Když to říkáte...
TH: Jasan...Mam sebou i jejich mp3 songy, něco vám pustim!
AS: NEEEEEEEEEEEE!!!!!! Todle je talkshow a ne zadělanámusicshow!
TH: Ale oni jsou božský!
AS(neví jestli se má smát nebo ječet): Tak další host. Pan Smart Knowing, bohatý filmový magnát a podnikatel v jednom.
SK(vejde se žvejkou v hubě a na pozdrav smekne klobouk)
AS: Zdravím, pane Knowingu...Dnešní téma, ke kterému jsem se zatím nedostala, jsou filmy. Jaké jsou například....
TH: Klipy tokio hotel, jsou nebeský!!!!
AS(znechuceně): To NEJSOU filmy...A jsou pekelný!
TH: Tak hele, dámo. Já mam vystudovanej první stupeň Zušky, takže hudbě rozumim!
AS: A já mam vystudovaný oba stupně! Hahá.
SK: Ehm, ehm.
As: Ach, ano. Pardon...Kde jsme to? Jo, filmy, tak pane Knowingu...
TH(piští): Tokio hotel jsou nej!!!
AS: Vyhoďte jí někdo! Kdo to tu sakra vede?
SK: Vy.
AS: A jo...(vykopne TH)
AS: Takže, pane Knowingu..
(ozve se gong)
AS: A zase jsme se nedostali k tématu, náš pořad už končí. Nashle příště!

AS cucá podruhé

20. října 2007 v 10:31 | Dazla |  Vycucáno z prstu
Anfolia Silbaková: Zdravím vás podruhé v naší zábavné talkshow Vycucáno z prstu! Dnešní téma bude instinkt! Můj dnešní první host bude slečna Shy Diffidentová!
(Do místnosti vejde mladá žena s dlouhými černými vlasy a poněkud nesmělým úsměvem)
AS: Slečno Diffidentová! Smím vám říkat Shy?
Shy Diffident( tajemným hlasem): Ne, jelikož vám to duchové mocní nepovolili.
AS(poněkud zmateně) Ach tak, to samozřejmě chápu.
Shy Diffident: To jsem ráda.
AS: No, a abychom se dostali k dnešnímu tématu: Instinkt. Co vaše instinkty, slečno Diffidentová? Váš šestý smysl?
SD: (rozechvěle) Můj šestý smysl mi radil, abych sem nešla, nedostala jsem povolení mocných duchů!
AS: Ach tak, no ale ti vaši duchové se snad pro jednou bez vás obejdou ne?
SD(rozvlyká se): Nene, oni mě zabijí, zničí, že jsem je neprosila o odpuštění! Já mám takový strach!
AS(tvaří se ještě víc nechápaně): Ano, to zajisté. Ale tady se vám nic nemůže stát!
SD( chytí Anfolii za límec a řekne): Může...Bože můj, oni si mě najdou všude! Nikde není bezpečno, nikde a pro nikoho! Přátelé, zachraňte se, dokud můžete!
AS: A to vše vám říká váš instinkt?
SD: Ach ne, mé znalosti a zkušenosti s duchy temnot...N-ne, oni mě zničí!(opře se Anfolii o rameno a začne bulet)
AS(pomalu se S.Diffidentovou ztrácí trpělivost) Notak, ženská, vzpamatujte se!
SD: (Nasadí skelný pohled): Já...Musím...Za nimi! (Odejde klátivým krokem z pódia)
AS(Se zářivým úsměvem): No, to byla slečna Diffidentová! Mým druhým hostem je pan Tidy Cleaner!
TC(vejde s mopem na hlavě a koštětem v ruce)
AS: Ech, dobrý den. To jsou vaše rekvizity?
TC: (Zmateně): Prosím? Snad jste mě zavolali, abych zde poklidil, ne?
AS:Ale ne, pozvali jsme vás do našeho pořadu! Znáte snad talkshow Vycucáno z prstu?
TC(Zachichotá se): Tu hrůzu? Ach ano, mají to tam hrozně špinavé, uklízí tam jen paní Char Porterová, ta nemá s mytím pořádné zkušenosti!
AS: Coooo? Co se to opovažujete?
TC: Je to pravda!
(z řady diváků vystoupí mohutná stařena v zástěře): Já vám ukážu, tak vás namydlím, že uvidíte, kdo tu neumí mýt(
TC(snaží se prchnout, AS ho však chytí)
AS: Přece se tu nebudete hádat? Na to se vážně dívat nebudu!
Stařena: Nemusíte! (hodí na hlavu AS kýbl čisticího prostředku a jde plnit svůj slib daný TC)
AS(zdrceně si z hlavy sundá kýbl): No jo, to jsou lidi, moderovat talkshow není nic lehkého...

Vycucáno z prstu

20. října 2007 v 10:31 | Dazla |  Vycucáno z prstu
Ahoj...Tahle rubrika...Ani nevím k čemu tu je, je vlastně jen vycucaná z prstu. Jak to vůbec vzniklo, vycucat z prstu? Copak když si cucáte prst, něco vycucáte? Určitě ne, takže by se vlastně tahle rubrika měla přejmenovat na Vymyšleno, protože Vycucáno z prstu je pořádný nesmysl. Ale tahle rubrika je taky pěkný nesmysl, nezdá se vám? Takže vlastně se ten název hodí. Ptáte se asi, proč tu tuhle rubriku mám, když jen píšu samý hlouposti. Já to taky nechápu, protože si prsty necucám - jinak bych totiž možná vycucala odpověď, ale takhle nemůžu. Možná bych to zkusila, ale nemám zrovna čisté ruce, takže to zahodím. Jéje, já už tu píšu kdovíjak dlouho a ani se nepřestavím! Jmenuju se Anfolia Silbaková a jsem hlavní redaktorka časopisů Co jsem si vycucala z prstu a Svět naruby. Nevím kolik mi je, od svých osmi let to nepočítám. Ale to není podstatné. Podstatné je to, že mě sem pozvali abych si něco vycucala z prstu. Byla jsem poctěna, že zrovna já můžu moderovat první díl tohoto pořadu. A teď přívítáme dnešního hosta: Pana Alfréda Žoka!
Al: Brej den, panenko!
An: Ehm, možná jste si nevšiml pane Šok,ale já žádná panenka nejsem! Pro vás slečna Silbaková!
Al: Tak soráč, slečno( zapálí si doutník). A možná jste si vy nevšimla, ale já se jmenuju Žok a ne Šok!
An: To nic, to se stává. Takže, abych se vrátila k tomu, proč jsem si vás sem pozvala: Totiž, téma dnešního pořadu je: Inspirace. Pane Žok, vy jste spisovatel. Jak získáváte inspiraci?
Al: No, nijak...Vlastně, ovšem že nějak, ale to je tajné...Vlastně se dá říct, že si to cucám z prstu( zasměje se, až mu zaskočí doutník).
An: Zrovna jsem mluvila o tom, jaký je to nesmysl! Cucat z prstu se nedá! Máte proti mně něco??
Al:(dusí se)
An: No, teď jste moc velký strašpytel, než aby jste promluvil, co?
Al: (pořád se dusí)
An(zaječí): Tak to tu nemáte co dělat( vykopne Alfréda z pódia)!
An(zářivě se usměje): Tak, to byl konec dnešního pořadu(otočí se do hlediště, tam však ti, kteří neutekli, jen nechápavě koukají.
An(pomyslí si): Burani! Neocení umění! (uražena odchází z pódia)....

Kapitola čtvrtá: Máma

20. října 2007 v 10:30 | Dazla |  Ubohej život
Kapitola čtvrtá: Máma
S otrávenym povzdechem jsem se vrátila k mámě. Dívala se tak smutně, že mi skoro přejel mráz po zádech. Ale jen skoro. "Janice," řekla pohřebním hlasem pomalu. To nemůže sakra zrychlit? Nemam čas do noci, fakt že ne. "Já nejsem tvoje pravá máma." Uuuuch...Tak to jsem zrovna nečekala. Pozvedla jsem obočí. "Víš, zlato, je to hodně složité," povzdechla si mamka, " takže se nebudu zbytečně rozpovídávat...." Posadila jsem se a přísně jsem nakázala: "Ale budeš." Máma se zatvářila zkoprněle a po chvíli začala vyprávět: "Takže, tvuj pravej táta se oženil, s úplně jinou ženskou. Byli spolu ale jen krátce, sotva ses narodila, daly jsme se s tvým tátou dohromady a rozešel se s ní. Nějakou dobu jsme se o tebe staraly, ale tvůj táta už to neunesl a vrátil se ke své bývalé a tebe mi naštěstí nechal. Teď jsou, pokud vím, ještě pořád spolu. Zamumlala jsem: " Já to věděla, že byl můj táta hajzl. "
Máma si povzdechla a odešla do ložnice. Zůstala jsem sama. Tak, to co jsem se dozvěděla mě překvapilo, ale zas takovej šok to zrovna nebyl. Vůbec jsme si s mámou nebyly podobný. Já nevýrazná hnědovláska, tvrdohlavá a samostatná, máma černovlasá s neuvěřitelně výraznýma temně zelenýma očima, nekonfliktní a poddajná. A závislá na televizi.
Ozvalo se zazvonění. Rychle jsem doběhla ke dveřím a modlila jsem se, aby to nebylo pro mě. I když mi to přišlo nepravděpodobný - kdyby měl někdo přijít za mámou, básnila by o tom tejden předem. A ten člověk si určitě nesplet adresu, to by bylo ke mně moc velkorysý. Tiše jsem zasténala, nechala jsem chvíli toho otrapu zvonit a prudce jsem otevřela dveře.
A ježiš. Stál tam ten beďarovitej vysokohlasej tentononc z mojí nový "milovaný" třídy. Rukou jsem se opřela o rám dveří vlevo a nohu jsem si zapřela pod kliku vpravo, aby nemohl vstoupit přeze mě dovnitř. O to bych fakt stála. "Ahoj," vykoktal, "Pamatuješ si na mě? Myslel jsem, žes zřeba změnila názor a chtěla bejt moje kámoška, víš. Tvojí adresu mi dal Lars Freeman tak jsem za tebou zašel." Lars Freeman. Budu muset toho šprta narvat do svojí černý listiny, která už tak byla rozsáhlá jak Rusko. "Nazdar, pamatuju, splet ses, nezměnila," vylezlo ze mě závrátnou rychlostí a zabouchla jsem před udivenym uhrohlavem dveře. "Co si o sobě myslí," zabručela jsem a vrátila jsem se do pokoje...
*
Nevím, kdy to bylo (někdy večer), nevím kde to bylo (prostě venku), nevím proč jsem tam byla a tak dál, no...Prostě se mě nevyptávejte, když to nevím. Faktem je, že jsem se poflakovala někdy v noci, páč jsem nemohla spát, no. Byla už tma, viděla jsem houby a mířila jsem domů - teda aspoň tam kde jsem myslela, že je domov. Najednou jsem zaslechla zakašlání, ale nikoho jsem neviděla. No, taky byla tma jak v pytli.
Rozhlédla jsem se a zas zaznělo to zakašlání. Konečně jsem spatřila malou postavičku zahalenou v kabátě, jak se třese zimou. "Uh, prtě...Co tady děláš tak pozdě?" Ozvalo se otrávené: "To jsi zase ty? Nešťourej do mých záležitostí!" Po hlase jsem poznala tu holku, co se mi představila jako Rea. "Hele, nebuď drzá, to neni bezpečný, bejt venku tak pozdě," upozornila jsem ji. Děvče se chladně zasmálo: "Jó? Tak co tady děláš ty?" Beze slov jsem z kapsy vyndala nůž a ukázala jí ho: "Kdyby se opovážili přepadnout MĚ, mám zbraň. Ale co máš ty?"
Rea mlčela a zabořila pohled do země. Podrbala jsem se ve hlavě a nasadila jsem něco, co jsem považovala za starostlivý tón - pochopte, já nikdy nejsem starostlivá, tak jak mám umět tak mluvit - a zeptala jsem se: "No tak...Proč tady jsi?" Rea se vysmrkala do rukávu (prase jedno) a začala: "Když mě nikdo nemá doma rád..." A ježiš. Takovýhle citlivky miluju. Nevěděla jsem co říct, tak jsem jen zamumlala: "Uch.."
Rea pokračovala: "No jo, mamka od nás odešla a táta mě pořád mlatí...Ne nijak hrozně, jen rukama, ale i tak mě to štve." a popotáhla. Zapnula jsem mozkové závity na plno a přemýšlela jsem nad odpovědí, ale malá mě najednou vytrhla z uvažování, už ne citlivým dětským, ale sarkastickým tónem: "Víš, normálně bych o to nikoho neprosila a zvlášť ne někoho jako seš ty...Ale nutně, fakt nutně potřebuju někde přespat." A pokud jsem to mohla v noci odhadnout, prosebně se na mě podívala. Tak, teď jsem fakticky byla v rozpacích. Něco takovýho bylo fakt proti mýmu přesvědčení, ale přece jsem tam nemohla tu holku nechat?
Nakonec nějaká má dlouho tajená dobrá vlastnost vyhrála nad zbytkem a prohlásila skrz má ústa: "Tak teda pojď se mnou...Ale nečekej, že ti ještě budu vyprávět pohádky na dobrou noc, jasný?" Rea si odrfkla a následovala mě. Tak jsme po chvíli vzájemného mlčení došly k mému domu, odemkla jsem a lezly jsme nahoru. Sykla jsem: "Ale jestli se o tobě doví moje máma, seš dítě smrti!" Rea protočila panenky a přikývla.
Vypadalo to, že se jí v teplém bytě náramně ulevilo z té zimy. Doploužily jsme se do mého pokoje a Rea hupsla na křeslo a přikryla se mým županem. Já jsem si lehla do postele. Možná to bylo trochu sobecké, nechat přespat tu holku jen na křesle, ale ona by byla určitě vděčná i za noc na koberci, jak jsem tak na ni koukala. Venku se zablesklo, takže jsem si uvědomila, že jsme přišly v pravý čas. Rea si udělala pohodlí jako doma a zavřela temně zelené oči. Zhasla jsem a taky jsem vlezla do své postele...

Kapitola třetí : Lars Freeman

20. října 2007 v 10:30 | Dazla |  Ubohej život
Tak, jediný plus dnešního vichřicovýho dne je, že je pátek. Konečně si o víkendu trochu oddáchnu. Zrovna jsem na cestě do tý nemožný školy. To je teda úroveň...Učí nás tam to, co moji minulou třídu v Kalifornii někde v sedmičce. Není divu, když tydle děti jsou tak stupidní, že se do nich všechno musí tlouct měsíc. Jako to, že nechci, aby mě otravovali. Opakuju to pořád od tý doby co jsem přijela, ale oni si nedaj pokoj. Zvlášť teď jeden kluk, jmenuje se myslím Lars Freeman. Ten je nemožnej...Furt se šprtá, ale stejně do sebe nic nedostane a pořád má blbý známky. Já jsem úplnej opak.
Skoro na kolenou mě prosil o doučování, ale já to s naprosto ledovym klidem odmítla. "Nebudu si svuj volnej čas patlat tebou, na to si ho moc vážim," odsekla jsem a on, jako by mu to snad nebylo dost jasný, naléhal dál. Ale pak udělal něco, kvůli čemu jsem ani já neměla argumenty. Kecnul mě úče za to, že ho odmítam doučovat. Úča mě seřvala, že prej bych se měla snažit pomáhat jinejm. Já přitom v klidu žvejkala, občas jsem přikývla, ale to zakončení mě donutilo vykulit oči, až skoro vypadly: "A právě proto ti NAŘIZUJi pomoct Larsovi a kdybys odmítla, řeknu to tvé matce." Tak to prr...To je přehnaný, žalovat mý máti. To by dopadlo, tak jsem fakt neochotně souhlasila. Ale v mý hlavě se rodil plán...
Bylo mi jasný, že ho budu muset doučovat tak hrozně, aby už to po mně příště nechtěl. A protože bejt protivná je moje přirozenost, odkývla jsem mu to pak s klídkem. Lars z toho měl druhý vánoce. Domluvili jsme se na dnešek hned po škole, protože jsem to - jak jinak - chtěla mít hned za sebou.
Voháknul se snad nejlíp jak moh, mezitimco já na sebe hodila co mi zrovna přišlo pod ruku. Chválil, jak mi to sluší a mě hned napadlo, že neni v pořádku. Taky když se mu líbí zelená halenka plus křiklavě oranžovo-růžový kraťasy a fialový podkolenky? No nevim...
Dopajdali jsme ke mně domu. Odemkla jsem a houkla na mámu : "Čau, je tu jeden kámoš abych ho doučovala..." "Jasně," křikla máti a už si mě nevšímala, protože jak jsem dobře věděla, teď jí dávali oblíbenej pořad.
S Larsem (říkám to dobře?) jsme šli do mýho ultra staromódního pokoje. Když jsem vyslechla jeho půlhodinový chválení, jak je to tu nádherný, vzala jsem učebnici matiky a praštila mu s ní o hlavu. "Proto tu jsme," zabručela jsem a položila ji na stůl. Lars vyjukaně přikývl. Teď nastala hodina pravdy. Vysvětlovala jsem mu matiku, ale přitom jsem se pořád zajíkala, smála se nebo odbočovala od tématu. Jenže jemu to NEVADILO, to snad neni možný!
Zkusila jsem změnit metodu a říkala jsem mu to hrozně nudně a monotónně a furt jsem měla odrzlý kecy. Zase mu to nevadilo. Tak to už mě naštvalo, ale ne tolik, jako to co řek při odchodu: "Tak zejtra zas, co říkáš, Janice?"
Já měla pocit, že se propadnu. Moje nejúčinější metody na odhánění lidí na tohodle týpka nezabraly. Teď jsme si fakt nevěděla rady. Popadla jsem MP4 a rozhodla se jít ven provětrat si hlavu.
Došla jsem až ke kašně na náměstí a - to byste neuhodli - viděla jsem tam Reu. Tu malou holku. Pauzla jsem hudbu. Někam běžela a vrazila do mě, až jí z rukou vypadly sešity, které nesla. "Promiň," zahučela. Pomohla jsem jí sešity sesbírat, ale ona ani nepoděkovala a běžela dál. Chvíli jsem ji pozorovala a spatřila jsem, jak po chvíli vráží zas do někoho jinýho. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a pustila jsem MP4. Tiše jsem si pobrukovala písničku Can´t stop od Red Hot Chilli Peppers a zase jsem se vracela domů. Hlavu už jsem měla čistou dost, takže jsem měla ten nejvyšší čas. Pískala jsem si...A najednou mi k vzteku exla baterka MP4. Zanadávala jsem tak, že se několik lidí jdoucích kolem po mně ohlédlo a neměli ve tváři zrovna přívětivej výraz. Jeden děda dokonce řek : "Ta dnešní mládež..." Když se otočil, vyplázla jsem na něj rozzuřeně jazyk a ukázala mu levou rukou sprosté gesto, mezitímco jsem si pravou vyndávala z uchou sluchátka a zandávala je do kapes tříčtvrťáků.
Tak mě napadlo, že mam na tu holku - Reu - nějak moc velký štěstí. Vypadalo to skoro jako by si vyhlídla čas, kdy chodím ven, a bezdůvodně mě "přepadávala" a otravovala, jako bych byla nějaká její starší ségra, po který může chtít všecko na světě. Když už jsem u toho, já bych nikdy nechtěla mít sourozence a mladšího už vůbec ne. Malý děti jsou prostě hrozný - rozbíjí věci, hází s nima, zapatlávaj nábytek...Brrr, až se mi dělá zle.
No, došla jsem domů. Máma vypla televizi a vesele se po mně otočila: "Ahoj, Jan. Ten chlapec, který tu byl...To je nějaký tvůj nový kamarád?" Zabručela jsem: "Ne. Dostává špatný známky a učitelka mě donutila, abych ho doučovala. Ne, že by to bylo z mý vlastní vůle, to ani náhodou. Je nemožnej. VŠICHNI jsou tu nemožný, máti." Povzdechla si a odpověděla mi: "Ale prosím tě...Určitě by sis kamarády našla, jen kdyby ses snažila." Vyprskla jsem smíchy, takže jsem chvilku nemohla mluvit. Pak jsem odpověděla: "Já se nesnažím schválně! Nestojím o přátelství těhdle děsnejch puberťáků. Jsou šílený, hrozný, oprsklý, nenormální, namachrovaný, sobecký, egoistický, sebestředný a tak dál..." Něco jako já, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to radši neřekla. "Něco jako ty," vyslovila to máma za mě, jako by mi četla myšlenky. "Já nejsem namachrovaná," zavrčela jsem , stejně jako to dělá sousedovic pes. A že ten vrčí pořádně! Máma si povzdechla a zavrtěla hlavou. "Víš, mám pocit, že se s tebou něco děje. Vůbec si na mě ani neuděláš čas." Já mám čas! chtělo se mi křičet. Já mám čas, mám ho spoustu, kolik bys chtěla, věnovala bych ti ho! No...možná pár minut. "Já? TY se pořád díváš na telku a jsi duchem nepřítomná," odpověděla jsem dotčeně a posadila se na křeslo, starobylý asi jako vybavení mýho pokoje. Nepříjemně se pod mojí váhou zhouplo. Měla bych zhubnout, napadlo mě. "Měla bys zhubnout," řekla máma a pokračovala: "To ano, ale jen proto, že nemáš na mě čas ty. Pořád někde lítáš, uzavřená sama sobě. Proč nikomu neotevřeš svojí duši? Jaký má důvod, že jsi tak chladná?"
Odfrkla jsem si. Nikdy jí to nezajmalo, tak proč teď najednou? Neměla jsem naprosto náladu se
s ní vybavovat. Nevím, co po mně zas chce. Tydle rozhovory typu "máma s dcerou" nesnášim. Jde o to, že máma dceři vytýká první poslední a dcera jen hloupě přikyvuje, protože by to jinak měla ještě horší. Pohrdlivě jsem odsekla: "Proto" a vrátila se do svýho pokoje. Lehla jsem si na postel a vzala deníček. Ze všech živočichů se umí smát pouze člověk, i když k tomu má nejméně důvodů, Hemingway. To jsem tam stihla naškrábat, než na mě zas máma zavolala. S hlasitým a pořádně naštvaným (ten vztek jsem dala dost najevo) tónem hlasu jsem zařvala: "Už jdu, sakra, mami!"
Co zase chce? pomyslela jsem si v duchu a pomaloučku jsem se vydala směrem obejvák, kde už na mě máma čekala.
Tiše řekla: "Janice, já si myslela, že jsi ještě malá...Chovala jsem se tak k tobě a..." "Já vím," vyrušila jsem ji uprostřed řeči a když po mně hodila dotčený pohled, zamumlala jsem: "Pokračuj."
"...a ty už jsi skoro dospělá. Myslím, že bych ti měla říct, že..." "Že co? Že táta neni na dovolený a už se nikdy nevrátí? To vím i bez tebe. Něco takovýho by ti sežralo jen pětiletý dítě, mami. Ne já, protože je mi čtrnáct, jestli sis nevšimla." Máma se na mě zas podívala uraženě, tak jsem radši zmlkla.
Bůhví, kam těma svejma rádoby dojemnejma žvástama zase mířila. Radši jsem to ani nechtěla vědět, protože mě napadlo, že mi bude půl hodiny mlít, že mě má ráda, i když se to občas nezdá.
Odcházela jsem. "Počkej Janice!" křikla. "Já ti to MUSÍM říct!"

Kapitola druhá : Rea

20. října 2007 v 10:28 | Dazla |  Ubohej život
Tak děsně se mi ulevilo, když jsem se ze školy vracela domů...V tomhle zapádákově, ani pořádně nevim jak se jmenuje, takový městečko poblíž New Yorku, bylo úplně jinak než v mý rodný Kalifornii.
Všichni dělali jako bych byla vadná. Jak bylo vidět, věci se tu rychle roznášeli a tak každý dospělý věděl, že jsem první den ve škole vysloužila poznámku a děti zas že jsem oprsklá. Rodiče lidí starejch asi jako jsem já nechtěli, abych se s jejich miláčkama bavila, ale mně to fakticky vyhovuje, když jsem sama ve svym milovanym klídku.
Taky nesnášim ty kluky, který za mnou věčně dolejzaj. Pár se dokonce zeptalo, jestli s nima nechci chodit nebo se mi snažili vlepit pusu. Zrovna tydle týpci ode mně "překvapivě" schytali pořádnýho facana. Prej že jsem hezká, to mi řikaj, ale tohle je přehnaný, ne?
V Kalifornii mě nikdo neotravoval, nechávali mě bejt. Vždycky. Tam to bylo prostě skvělý a nechápu, proč se máti rozhodla se přestěhovat jinam a sem zvlášť. Možná jí vadila ta moje samota a myslela si, že tady si najdu kámoše. No, tak to ZROVNA. A zvlášť, když mě otravují lidi, které jsem v životš neviděla a chovají se ke mně jako ke staré známé...
"Ahoj," ozval se slabý hlásek. Když jsem se podívala, který neznámý mě to zase zdraví, uviděla jsem malou a drobnou holčičku. Mohlo jí být tak sedm, osm. "Nazdar. my se snad známe?" odpověděla jsem znuděně. "Ne," zavrtěla hlavou. "Jen jsem se chtěla zeptat, kolik je hodin." S povzdechem jsem řekla: "Vypadam snad jako někdo, kdo se o čas tolik zajímá, že s sebou všude tahá hodinky?" Děvče se podrbalo ve vláskách a provrtalo mě nepříjemným pohledem. Až jsem se divila, jak se takovej prcek dokáže dívat jako...vrah. Zatvářila jsem se, jako by mě to hrozně obtěžovalo (taky že jo) a vytáhla jsem z báglu mobila. "Třičtvrtě na dvě," oznámila jsem a rychlými kroky jsem se od dívky táhla pryč, stejně jako ona ode mě. Zaslechla jsem ale, co si pro sebe mumlala: "To je v pořádku. Doma mám být ve tři. Možná přijdu pozdě, no a? Stejně na mně doma nikomu nezáleží."
Obrátila jsem se jejím směrem a napadlo mě, že s tou holkou asi mám něco společného. "Škvrně," houkla jsem, "kolik ti je?" Dívka se s rozzlobeným obličejem na mě otočila a odsekla: "Devět. A to, že jsme se potkaly, neznamená, že zavedem konverzaci na všechno možný, ne?"
Normálně se mi začínala líbit. Chovala se úplně stejně jako já.
Změnila jsem téma: "To ne. Jen že vypadáš na míň. Tipla bych ti klidně i šest, kdybys nezírala tak vrahovsky, holčičko." "Neříkej mi holčičko. Jmenuju se Rea." Tak zněla nepříjemným tónem vyslovená odpověď. "Co že se tak chováš? Nepřívětivě? Asi jako já, když mam dobrou náladu," zeptala jsem se tónem beze zájmu. "Hmm." řekla stručně a odešla.
* * * * *
Vešla jsem dovnitř a s cinknutím hodila klíče na okenní parapet v předsíni. "Jsem doma!" křikla jsem. Když nepřicházela odpověď, napadlo mě, že se máma dívá na telku. To se o nic jinýho nestará.
Otevřela jsem dveře obejváku. Bingo. Máma se nepřítomně dívala na telinu, tak jsem přišla k ní a zařvala jí do ucha: "Ahoj, mami!" až sebou trhla a poněkud vylekaně řekla: "Ahoj, broučku," a zase
se věnovala svýmu oblíbenýmu seriálu. Nějaká pitomá telenovela, kde se furt jen bulí a mucká.
Vlezla jsem do svýho pokoje a naštvaně čučela na svuj mobil, starej snad jako sám svět. Rozhodla jsem se využít máminý "nepřítomnosti," při který mi dovolila snad všechno na světě, protože ani nevnímala, co říkám.
"Mamí," křikla jsem, "mohla bych dostat novej mobil?" "No jó," zněla rozmrzelá odpověď.
Rozvalila jsem se na svojí trapně růžovou postel, starou skoro jako mobil. Když jsem se tak rozhlídla, v mym nemožnym pokoji bylo starý snad všechno kolem mě. Čtrnáct je docela nízkej věk, ne?
Na to, že mě lidi po internetu podle chování tipujou na dáávno dospělou...
Nevim ani proč, ale vzpomněla jsem si na tu malou holku, co jsem potkala. Vypadala dost uboze. Když jsem si vybavila její zjev, měla takový oblečený jak ze sedumdesátejch let...Asi to po někom zdědila. A ten pohled a to co řikala o svý rodině...Na kratičkej okamžik jsem si pomyslela, že si vlastně nemam na co stěžovat. Úplně krátkej. Ale hned to zas zmizelo, protože mně optimismus nikdy moc nevydržel. Jsem pesimistická, introvertní, melancholická, nepříjemná a někdy i sarkastická. Je mi šumák, že si lidi kolem mě myslí že jsem divná.
V životě, stejně jako v komedii, nezáleží na délce, ale na dobrém provedení . To je Senecův citát a já bych řekla, že mně se provedení mýho života až moc líbí. O jeho dýlce nic nevim, ale to by pak nebylo překvápko, ne? Nevěřím nikomu, jen sobě. A taky i svýmu deníčku.
Opatrně jsem ho vytáhla ze zásuvky. Někdy mu říkám "studna pocitů." Píšu tam úplně všechno. Každou minutu svýho života. Ke všem dnům barvu, hodnocení, obrázek a oblíbenej citát. Nevim proč, ale citáty jsou jedna z mála věcí, který se mi líbí. Náhodně jsem otevřela: "Lež je jako sněhová koule - čím déle ji válíš, tím je větší."
Jo, to je z těch vlastností, co jsem zapomněla. Jsem většinou pravdomluvná, i když mi to nikdo nevěří. Pečlivě jsem zapsala do svýho deníku pocity z dnešního dne - ne zrovna kladný - a připsala jsem ten Senecův citát, kterej se k mýmu životu hodil...

Kapitola první: V nové škole

20. října 2007 v 10:28 | Dazla |  Ubohej život
Kapitola první
Všichni na mě divně koukali. No jo, ještě aby mě úsměvně vítali. Jsem snad nějaká charismatická
blondýna, která udělá dojem jediným mrknutím oka? Ne. Jsem typická šprtka s temně hnědými,
nevýraznými vlasy rovnými jako hřebíky. Jsem celá taková nevýrazná. Pleť mám docela světlou
a pihy taky moc vidět nejsou, i když jich na nose s brejlema mám dost.
Prostě si řekli: Ta nám nestojí za nazdar. A nejsou sami, kdo si to myslí. Táta ode mě taky
pláchnul, když jsem ještě byla mimino. Nezáleželo mu na mě co by se za nehet špíny vešlo.
Asi ani na mámě. Na to jsou chlapi dobrý - udělaj si dítě a pak si klidně zdrhnou kdovíkam.
Mámu z toho málem trefilo. Neví se, kde je. No a? Stejně ho nechcii vidět, bídáka. On mě taky
ne, tak je to oboustraný.
Zakabonila jsem se na svoje nový, milý spolužáky a dřepla si do
poslední opuštěné lavice. "To je vaše nová spolužačka," vykvikla učitelka pisklavě.
"Jmenuje se Janice." Čuměli na mě všichni ještě víc, jako by to bylo jméno pro příšeru.
Čuměly na mě i ty lavice. Stiskla jsem svůj zlatý přívěšek, ten jediný zejral snad jinam.
Tydle vychechtaný puberťáky nesnášim. Furt jen řikaj hele vole a blbě se tváří. Žvejkaj přitom
žvejku a tvářej se děsně důležitě, jako by byli vládci světa.
Opřela jsem se o židli a zavřela oči, abych
okázale neposlouchala kecy učitelky. Nechci se vytahovat, ale na to, abych nedávala ve škole
pozor, jsem chytrá dost. Rozhodně víc, než ten tlustej blbeček přede mnou, kterej vykuleně
čuměl tý mladý úče do výstřihu.
Eh, co to píšu za kraviny. Mam jen blbou náladu. Prostě se moje
bláznivá máma rozhodla, že se přestěhujem do ještě většího zapadákova, než kde jsme bydleli
předtim a ani se mě nezeptala. Drzost, co?Tak tvrdnu tady v devátý třídě mezi samejma
nesympatickejma "frajerama."
V oklamávání učitelek, zvlášť těhdle mladejch a nepozornejch, jsem už měla cvik. Aniž by si toho
všimla vona nebo nějakej žalobníček, měla jsem v uších zastrčený sluchátka od mpčtyrky, který
zakrývaly naštěstí moje dlouhý vlasy a níž už i tričko. A jako by to nebylo málo, ještě jsem si pod
lavicí čmárala karikaturku učitelky, za kterou by mě nastopro nechala po škole, a to ne jen deset
minut. Ale pokud jde o tu mpčtyrku, horší bylo, že jsem neslyšela úču, dokud fakt pořádně
nezaječela: "Arrayová!!!" Šokovaně jsem vzhlédla a pauzla jsem hudbu. Asi byla chyba to mít
tak nahlas a ještě ke všemu čučet do lavice, takže jsem nemohla poznat, že na mě mluvila, a to
ještě když se nechovala tak nakrkle. "Ano?" řekla jsem s tím největším a nejledovějším klidem.
Zatvářila se překvapeně, a taky klidně, protože zjistila, že na mě nějaký stupidní řvaní ani v nejmenšim
nezabírá, odpověděla: "Můžeš mi zopakovat, co jsem právě říkala?" "Že stupidita amerických dětí roste?"
odpověděla jsem a posunula si brejle víc nahoru.
Fakt nevím proč, ale úča si to asi vyložila jako nějakou do nebe volající drzost, tak mi napařila
poznámku a ani nemrkla(tak jo, mrkla a nejednou, ale takhle to vypadalo napsaný efektivnějš).
Jeden nagelovanej frajírek ze čtrvtý lavice na mě ukázal zvedlý palce. Pch, jako by asi čekal, že
na mě těma blbejma gestama nebo vlasama udělá dojem. Zatvářila jsem se na něj otráveně a
jeho to asi fakt děsně překvapilo, protože mi to jeho obličej dal pořádně najevo. Nebo se tak tvářil,
protože mu, jak si moje bystré oči všimly, šlápla sousedka v lavici na nohu? "Tak dobře, Arrayová,"
řekla učitelka, protože si asi všimla, že zas nekoukam na ní. Můžu za to, že na tu její nevábnou halenku
se fakt dívat nedá? "Když vyřešíš tenhle příklad, ušetříš se další poznámky." A ukázala na nějakej
děsně složitej maglajz na tabuli. V duchu jsem se zasmála. Matika byla moje silná stránka, jako
ostatně všechno.
Přišla jsem k tabuli a naschvál jsem se tvářila děsně zmateně a poraženě, aby si učitelka na tu
krátkou dobu, než jsem správně napsala výpočet, myslela, že mě trumfla. O to vykulenější byla,
když jsem se po chvilce v klídku vrátila do lavice. "Tak ta další poznámka asi nebude, co?"
ušklíbla jsem se a sedla jsem si.
Několik mejch novejch spolužaček se zahihňalo a pár kluků se přihlouple a uznale zároveň
usmálo.
Já jsem jen s radostí i vztekem zároveň poslouchala zvonek ohlašující přestávku. Radostí, protože
jsem konečně mohla dělat celkem co jsem chtěla a nemusela jsem poslouchat ty kecy učitelka a
se vztekem, protože mi bylo jasný, že mě nový spolužáci budou votravovat kvůli každý kravině.
Dala jsem si nohy na lavici a psychicky se připravila na jejich blbý vyptávání, i když jsem doufala,
že budou zticha a mně nechaj muj klid a sobě svuj, ale tydle vychechtanci prostě slovo klid snad
ani neznaj.
Hned po zazvonění se ke mně přihnal nějakej uhrovitej mladík a zakvílej takovym
divně buzíckym hlasem: "Hele, to jak ses chovala k učitelce, to bylo fakt něco." "Díky," odvětila
jsem znuděně, pohazovala si kuličkou z papíru a vrhla jsem po něm pohledem typu "vodpal,"
jenže asi stejně nepochopil. "Mohli bysme bejt kámoši," vymáčkl ze sebe a změřil si mě tak plnej
očekávání, že mi bylo skoro líto (kecam) mu říct: "Neoxiduj, zajímáš mě asi jako pupínek na
zadnici Paris Hilton." Chvíli se tvářil děsně zklamaně a taky děsně zklamaně vodešel.
Hodila jsem si do pusy čtyři žvejkačky, čekala jsem na další podobný dotazy a tvářila se jako boss.

Kapitola druhá

20. října 2007 v 10:27 | Dazla |  Svobodná

K a p i t o l a d r u h á

Ortaín se probrala na Kadriho posteli a posadila se. V domku nikdo nebyla a ona nesměla zatím ven, protože by to pro některé tradeny mohl být šok. Pro ty kteří jí nevěřili. Rozzlobeně se zamračila a pomyslela si: "Jako by nestačilo, že mě neprávem uvěznili. Teď se na mě všichni budou bázlivě dívat a ti, které jsem považovala za přátele, mnou budou opovrhovat kvůli něčemu, s čím nemám nic společného." Ortaín měla Faren, zabitou dívku, docela ráda, takže jí její smrt mrzela. Nechápala, jak si někdo mohl vůbec jen pomyslet, že to bylo její vinou.
Odporem se otřásla, přestože měla radost z toho, že si alespoň získala důvěru Raynon a Kadriho. Bylo jí líto, že se k ní Kadri i přesto chová tak trochu bázlivě a opatrně, jako by přeci jen ještě trochu pochyboval o její pravdě. Přesto si předtím byla téměř jistá, že právě on jí bude věřit. Znali se už od dětství a vždycky spolu skvěle vycházeli. Ortaín napadlo, že Kadriho chování je tak zvláštní kvůli tomu, že ona sama se chová jinak než dřív. Byla mnohem víc nedůvěřivá a opatrná než dřív.
Utěšovalo ji, že aspoň Raynon je k ní stejná jako vždycky a tím se její sympatie k ní jen prohloubily.
Pousmála se a uchopila misku se salátem, kterou jí tam Raynon nechala, kdyby dostala hlad. "Raynon myslí na všechno...A taky naštěstí skvěle vaří," zabručela Ortaín již s plnou pusou salátu. Tradeni většinou jedli hlavně ovoce a zeleninu, ale když se slavilo, přece jen si maso nedokázali odepřít. A jako že slavili často.
Ortaín dojedla a postavila prázdný talíř zpět na noční stolek. Napila se čisté vody, lehla si a přemítala. Nebyla si teď jistá, kam Raynon mohla jít. Usnula ještě nějakou dobu před jejím odchodem a Raynon ji nejspíš nechtěla budit jen proto, aby jí oznámila kam jde. Kadri šel pravděpodobně s ní, ale to nevěděla. Najednou se dveře prudce rozletěly, jako by do nich někdo z venčí tvrdě vrazil. Kadri se vracel a s ním vcházel i Landi,další z nosičů Ladharka. "Zdravíčko, Or," zazubil se a Ortaín mu to oplatila. "Dlouho jsme se neviděli," poznamenal Landi, stále s tím veselým úsměvem. Ortaín mu odpověděla: "No ano, ale asi se budem vídat často, jestli mi rada dovolí tady zůstat..." Při posledních slovech se jí hlas lehce roztřásl.
Landi se stále tvářil rozzářeně jak sluníčko a podivil se: "Copak ty to nevíš? Mezitím co jsi spala, konala se o tobě porada. Ještě že se za tebe přimluvila Raynon, tím tě zachránila...Většina hlasovala pro, takže jestli chceš...Může to tady pro tebe být zase jako domov." Ortaín se dojatě usmála: "Jsem tak ráda, Landi...Nějakou dobu tu budu, potřebuju být přece se svými přáteli co nejdéle. Ale pak se vydám najít toho, kdo zavraždil Faren."
Úsměv na Landiho rtech ztvrdl. "Ale to přece nemusíš, o to se postarají stráže města..." Kadri přišel k Ortaín blíž a vložil se do rozhovoru: "Přesně tak. Sotva ses nám vrátila, hned aby jsi zase někam šla. Akorát by se ti něco stalo." Ortaín zavrtěla hlavou: "Ne. Musím se pomstít."
Kadri si s výrazem "to jsem mohl čekat" povzdechl a znovu se snažil Ortaín přesvědčit: "Udělají to jiní, zůstaň tu. Nebo mi aspoň slib, že o tom budeš uvažovat." Tiše řekla: "Dobře, Kadri, popřemýšlím o tom." Kadri přikývl a spolu s Landim se chystali vytratit se. "Počkejte," zvolala, "kde je Raynon?" Landi odpověděl: "Myslím, že ještě něco řeší s Radou. Hele, proč tady tak posedáváš? Už můžeš ven!" Ortaín se nervózně pousmála, vyšla z domku ven a slezla ze stromu, na kterém stál. Okolo procházelo pár tradenů. Někteří si na ni vystrašeně ukazovali, jiní vesele mávali a další si jí prostě nevšímali jako by tam nebyla.
Ortaín několika tradenům zamávala na zpět a po chvíli přemýšlení se rozhodla jít na trh. Cestu si už dávno nepamatovala, ale hluk, který tam panoval, byl slyšet a díky němu Ortaín brzy zjistila, kudy má vlastně jít. Po chvíli dorazila a poslouchala výkřiky obchodníků, jako například: "Oooovoceee, čerstvé ooovoceee!" Potom šeptem dodávané brblání jako: "Můj krk, už tady řvu od rána, no nic...Ooovoceee!"
Poté, co zklamaně zjistila, že nemají nic co by jí zajímalo, vydala se ještě o kousek dál a doufala, že tam stejně jako dřív stojí malý stánek se všemi možnými krámy provozovaný jejím dávným kamarádem Tafim.
Tafi sám se nedal přehlédnout protože byl vysoký jako tyč, ale jeho stánek byl tak malý, že se lidé občas divili, že se do něj vůbec mohl vejít. Přestože žil u tradenů, nebyl jím, což je s Ortaín spojovalo. Akorát narozdíl od ní patřil mezi lidi, ne malky.
Zahlédla za mohutným stromem žlutou stříšku a když se k ní přiblížila, poznala Tafiho obchůdek. Vešla dovnitř. Tafi se válel na houpacím křesle uprostřed místnosti, vyděšeně sebou trhl a ušklíbl se: "Copak, slečno? To se dělá, vejít dovnitř bez zaklepání?" Ortaín zakoktala: "Pardon...Já myslela, že tu ještě máš obchod, Tafi." Byla si jistá, že je to on, přestože vypadal jinak...Zdál se jí starší, i ta bezstarostnost mu jakoby zmizela z obličeje, ale úšklebek měl pořád stejný.
Tafi se podivil: "My se známe? A ten obchod jsem zrušil...No, před hodně dlouhou dobou, ani už nevím, kdy to bylo." Ortaín se zamračila: "Samozřejmě, že se známe, já jsem přece Ortaín, pamatuješ?" Tafi se podrbal ve vlasech a chvíli se tvářil zamyšleně: "Hmm... Tebe přece - domnívám se že neprávem - před nějakou dobou zavřeli, ne? Jsi přece ta moje dávná kamarádka, se kterou jsme Ladharkovi natřeli sedátko lepivou šťávou godolníků a nemohl hodnou chvíli vstát?" Ortaín šťastně přikývla: "Ano, jsem to já." Tafi se rozzářil jako lampička. "Pak tedy vítej," zatrylkoval šťastně. "Jsem rád, že tě zase vidím, Ortaín. Šťávu? Čaj?" Ortaín se usmála: "Jen trochu čaje, díky." Posadila se na židli s prapodivnými vzory, kterou Tafi vyřezal a napila se čaje, který jí bleskurychle podal, jako by její přítomnost očekával. "Tak jsi zase zpátky u tradenů, to je fajn," a na tváři se mu objevil obvyklý úšklebek.
Takhle k němu dřív chodila často. Po pracovní době jí nalil čaj a povídali si o všem možném. Hrozně ji mrzelo, že si na ni Tafi téměř nevzpomněl, ale co se dá dělat. Uvědomila si, že vždycky, co ho znala ,měl mizernou paměť. Proto chodila ona k němu a ne naopak, pokaždé totiž zapomněl a našla ho jak se někde fláká po městě a přemýšlí, kam vlastně chtěl jít. Při jeho paměti byl vlastně zázrak, že si na ni vzpomněl tak rychle. Ortaín se usmála a pomyslela si: "Třeba to zas bude jako dřív...Jen co najdu vraha Faren..." Opět se napila čaje, položila prázdný hrnek na stůl a sevřela pěst

Kapitola první

20. října 2007 v 10:27 | Dazla |  Svobodná

K a p i t o l a p r v n í

Po dlouhé době viděla světlo. Ne jenom tenký pruh, zářící na ni skrze malé křížovité okýnko; spatřila tak silný jas, až se jí lehce zamotala hlava. Byla to nádhera, oproti těm letem, které seděla v malé, těsné a temné cele. Tady se mohla rozeběhnout a utíkat všude, kde ji napadlo. Vztek, který v ní dýmal každičkým okamžikem ve vězení, na chvíli vyhasl, převládala jen radost. Teď už si neuvědomovala, jakou věčností pro ni byl každý okamžik v cele. Zvláště proto, že ji zavřeli neprávem. Uvědomila si, že ještě víc než ta nevolnost jí vadilo, že v její nevinu nikdo nevěřil. Všichni si mysleli, že skutečně ona spáchala ten zločin.
Věděla, že teď už nic nebude jako dřív. Nebyla si jistá, zda ji Tradeni věří a přijmou ji znovu mezi sebe.Nebude žít poblíž Tradenských lesů. Tradeni, bytosti s malou výškou, ale velkým srdcem, ji dříve brali jako svoji malkskou dceru. Malkové byla rasa velmi podobná lidem, kromě některých výjimek - byli hbitější, bystřejší a měli vyvinutější smysly. Většinou bývali menší než normální lidé - nedorůstali víc než metr sedmdesát. Také měli jinou magii - jedině čtyři rasy na světě dokázaly ovládat magii. Lidé, malkové, skřeti a tradeni. Lidé byli vládci vzduchu, malkové rozkazovali vodě, skřeti ohni a tradeni vládli zemi. Proto většinou žili v lesích.
Ortaín se rozesmála a rozeběhla se, ani nevěděla kam. Ten svět jí oproti těsné cele přišel nekonečně obrovský. Sama se divila, jak mohla celou tu dobu sama a ve tmě vydržet. Spousta vězňů se s toho pomátla, ale jí naštěstí jakousi záhadou vydržel zdravý rozum, přestože se poněkud změnila. Předtím byla ohleduplná a milá, teď v ní převládala jedině touha najít skutečného vraha, toho vraha, kvůli kterému zbytečně seděla roky ve vězení. Tolik roků, měsíců, týdnů, dní...Až se jí zamotala hlava. Chtěla původně toho zabijáka oddělat, ale pak si uvědomila, že by mohla zase za mříže a věděla, že cokoli by radši prožila než další roky ve vězení. Ne. Bude se muset pomstít jinak, ale na něco přijde, až ho najde.
Její upřímný, klokotavý smích se změnil v krutý a pomstychtivý, ale rychle opět umlkl. Vítězství zatím nebylo její. Neměla žádnou stopu, podle které viníka najít. Rozhodla se, že se přece jen pokusí vyhledat tradeny a vše jim vysvětlit. Nervózně stiskla svůj medailon, který se jí pohupoval na krku. Visel na zlatém řetězu, který jí spolu s přívěškem daroval mladý zamilovaný traden. Ortaín se usmála. Už to bylo tak dávno, ale ten medailon jí vždycky nosil štěstí, kromě toho zatknutí...Ale aspoň se jí to u soudu podařilo usmlouvat na o rok menší trest. Při pouhé představě dalšího roku, roku bez svobody, jí přeběhl mráz po zádech.
Dlouhými kroky se za světla slunce vydala k Ladharkovu lesu, největšímu a nejdůležitějšímu obydlí tradenů. Ladhark byl veselý a spravedlivý vůdce tradenů a všichni ho měli rádi, včetně Ortaín. S úsměvem si vzpomněla, na jeho dva nosiče, Kadriho a Landiho, dva vtipálky, kteří se nevesele lopotili pod Ladharkem, který si v klídku dřepěl na sedačce ze svázaného dřeva. Tvář se jí vrátila do zamračeně přemýšlivého výrazu. Kam půjde, jestli ji tradeni vyženou? Co když nebudou věřit, že ona není vražedkyně? Co kdyby se přestěhovali a nebyli tam?
Radši chmurné myšlenky odhodila a vyčistila si mysl. Budou tam a uvěří jí. V to doufala tak pevně, jak držela svůj medailon. A kdyby jí po tak dlouhé době nepoznali, právě ten přívěšek jim ve vzpomínání pomůže. Zvlášť jestli tam ještě bude Targen, od kterého jej dostala. Les byl ještě daleko, přestože se už začalo stmívat, jak dlouho šla. Rozhodla se na chvíli si odpočinout a posadila se na veliký balvan u cesty. Už to nebylo moc daleko, věděla, že ten kámen blízko lesa vždycky býval. Pamatovala si, že když měla špatnou náladu, většinou sem přišla, posadila se a přemýšlela. Jako malá se tam i scházela s kamarády. Pokud si to mohla vůbec pamatovat, s tradeny žila odjakživa. Nevěděla a vlastně jí to předtím ani nezajímalo, proč malkská dívka má svůj domov u tradenů, ale rozhodně nelitovala. Tradeni byli veselé kopy, smutnili málokdy, se vším se jim mohla svěřit a milovali oslavy. Ortaín by si rozhodně nemohla vybavit všechny oslavy, kterých se zúčastnila. Tradeni kromě oslav měli rádi jídlo a pití a mívali skvělý smysl pro humor. Proto se jí u nich tak líbilo. V porovnání s nimi možná vypadala poněkud strohá a upjatá, ale jim to nevadilo.
Zastavila se těsně před lesem a vydechla úžasem. Byla to taková krása, pozorovat přírodu ozářenou sluncem, které se také odráželo v čistém, šplouchajícím potůčku, poslouchat šumění stromů, vítr, který by jako o překot uháněl na sever nebo čvachtání vody, cítit ten čistý, vlhký vzduch...Zavřela oči a nechala vítr, aby jí cuchal vlasy. Teprve teď si uvědomila, jak jí tohle místo chybělo. Oči opět otevřela a poněkud váhavě sestoupila úzkou stezkou do lesa.
Po krátké chvíli spatřila první tradenské obydlí. Stejně jako většina ostatních lehce rozpadlý domek trůnil na velkém, rozlehlém stromě. Ortaín si tím nebyla jistá, ale domnívala se, že tam bydlí Raynon, stará a moudrá žena, která pro všechny tradeny byla jako matka a s ní i její vnuk Kadri, jeden z výše zmíněných Ladharkových nosičů. Nějakou dobu si musela dodávat odvahu k tomu, aby na strom vylezla. Rukou rozklepanou nervozitou zaťukala. Když se neozvalo žádné pozvání dovnitř, zaťukala znovu a silněji. "Dále!" ozvalo se. Ortaín poznala Kadriho hlas, polkla a jemně šťouchla do dveří, které se samy rozevřely.
Když ji Kadri spatřil, tvářil se tak překvapeně, že měla co dělat, aby se nerozesmála, ale udržela si vážnou tvář. Až po chvíli se nervózně usmála: "Uch...Ahoj. Jsem zpátky." Kadri byl v takovém šoku, že se nejdřív nemohl na odpověď a tupě tam jen tak stál. Pak se k ní pomaloučku přiblížil a váhavě řekl: "Ortaín? Jsi to ty?" Němě přikývla, shodila ze sebe veškerý strach, rozmluvila se tak rychle, jako by jí každé slovo na jazyku pálilo: "Pustili mě z vězení. Vyslechni mě a věř mi, prosím. Já to nebyla, kdo zabil tvojí sestřenici Faren. Přísahám na svoji malkskou čest, nemám s tím naprosto nic společného! Zavřeli mě neprávem, ani nevím jak jsem..." "No jo," zamumlal Kadri a posadil se. Zvedl hlavu a jasnějším a silnějším hlasem řekl: "Já ti věřím. Vím, že bys to neudělala." Zlostně sevřel pěst a zasyčel: "Pomstil bych Faren, ale vůbec nevím, kdo to udělal...Ty snad ano?" A dychtivě k ní vzhlédl. Zavrtěla hlavou a řekla: "Chtěla jsem udělat to samé jako ty, ale nemám ponětí, kdo to mohl být." Kadri těžce vydechl a svěsil hlavu. "No," usmál se a zvedl se, "tak vítej zpátky...Myslím, že tvůj návrat budeme muset oslavit." Ortaín se rozesmála. Takhle Kadriho vždycky znala. "Jo," přidala se, "a bude to pořádná oslava!"
Kadri přikývl a přiložil prst k ústům: "Ale nekřič tolik...Raynon bolela hlava a tak šla na chvíli spát a myslím, že by nebyla moc ráda kdybys ji vzbudila. Ale její spánek je naštěstí tvrdý." A ukázal na Raynon ležící na dřevěné posteli, zachumlanou v peřině z listů Karafníku - mohutných stromů s obrovskými listy. Ortaín ztišila hlas: "Je pravda, že vypadá nějak nemocně. Není to snad nic vážného?" Kadri ji ujišťoval: "Neměj strach, jen poslední dobou špatně spala...To je všechno." Ortaín se uklidnila a posadila se na druhou postel naproti Raynon. "Víš," začala, "jsem ráda, že mi věříš, ale pochybuju, že to tak bude i ostatních. Spousta si bude myslet, že jsem si to jen vymyslela, abych se mohla k vám tradenům zpátky vecpat, protože ví, že jiný domov nemám." Povzdechla si. Kadri ji poněkud neobratně poplácal po zádech a zamumlal: "Neboj, to bude dobrý. Vsadím se, že Raynon ti uvěří, a víš, že Raynon má důvěru všech ostatních." Ortaín se poněkud uklidnila. Kadri řekl: "Myslím, že bys zatím neměla odsud vycházet, dokud si s Raynon nepromluvíš. Ortaín přikývla a lehla si. Nepřítomně pozorovala mouchu přelétávající z jednoho rohu domku na druhý a myslela na důsledky oznámení tradenům, že se vrátila.
tě nějakou dobu ležela a Kadri se procházel po bytě, než se Raynon se zívnutím vzbudila. Posadila se, krátce pohlédla na Ortaín, promnula si oči a zabručela: "Asi ještě spím..." Kadri se ujal řeči: "Nespíš, babi. Ortaín je zpátky. Já jí věřím, že to nebyla ona..." Raynon se pousmála: "Vždyť víš, že já taky, ale jak o tom chceš přesvědčit tradenskou Radu? Je nás sedm a teď si nejsem jistá, kdo stejně jako my Ortaín věří." Raynon vztala a otočila se na ni: "Jsem ráda, že ses vrátila, i když bohužel nemůžu mluvit za všechny tradeny, ale doufám, že alespoň za většinu." Ortaín k ní přistoupila a krátce ji objala. Raynon prohlásila: "Promluvím si o tom s Radou. Ale teď bych se ráda nasnídala a pořádně." Ortaín vyhrkla: "Taky mám pořádný hlad! To, čím mě předtím krmili, se jídlem rozhodně nazvat nedá. Když si jen vzpomenu, co mi teta Livan vařila za pochoutky, sliny se mi sbíhají." Livan samozřejmě nebyla její skutečná teta, ale jen jí tak říkala, protože u ní bydlela.
Raynon se připravila k odchodu, aby koupila nějaké potraviny a poplácala Ortaín po zádech: "Já jen doufám, že všechno zase bude jako dřív. Doufám, že tě ostatní přijmou mezi sebe a když už ne všichni...Tak přeci jen se najdou někteří, kteří ti uvěří." A odešla. Ortaín si povzdechla, zašeptala "Kéž by," a stiskla amulet.

Prolog: Freddie

20. října 2007 v 10:26 | Dazla |  Otravnej jak plyn
Prolog - Freddie

Už se to nedalo poslouchat. Sice jsem si na Freddieho bláznoviny poněkud zvykla, ale tohle bylo dost i na mě. Přesto, že byl duchem asi někde mimo(což já bych si taky teď přála bejt), všiml si, že si křečovitě zacpávám uši: "Uch, Niké?" Při vyslovení svýho děsnýho jména jsem se "probudila" ze svýho polokómatu a nevinně se usmála: "Freddie?" Zatvářil se děsně smutně, skoro jako Scott (náš pes), když chtěl nažrat: "Copak tobě se ta písnička nelíbí? Je to moc kýčovitý?Nebo ti vadí spíš můj zpěv?" Rychle jsem vymýšlela výmluvu a nakonec jsem vyblekotala: "Uch...Je krásná, teda jako ta písnička, ale...máš nějak to...rozladněnou kytaru!" Freddie si oddychl.
Ptáte se, proč jsem mu neřekla pravdu? Něco jako: Freddie, pakuj se, ty tvoje ukňouraný písničky mě fakt neberou a ty už vůbec ne? Popravdě, já nevím. Na to jsem asi moc hodná. Platí na mě: Vypadám jako anděl, jsem hodná jako anděl. A taky jsem hroznej strašpytel, než abych mu to dokázala říct do očí, i když mě hrozně otravoval. Nikoho tak hroznýho prostě neznám! Chcete zkazit celej den? Řekněte Freddiemu, ten vám to zařídí! Takovej inzerát bych klidně mohla dát do novin, i když myslim, že odpovědi by se zrovna nehrnuly.
"To jo, tak já ji naladim a zazpívam ti tu písničku znova, jo?" řekl mi Freddie s plným očekáváním na moji odpověď a svým obvykle stupidním úsměvem. V duchu jsem zasténala. Cokoli, když už nebude zpívat!
Řekla bych, že jako odměna za to, že jsem na Freddieho tak hodná, mi můj anděl strážný zařídil, že mi začal naléhavě zvonit mobil. "Omluv mě," zamumlala jsem a zvedla příchozí hovor: "Anó, mami?" Pak jsem jen nějakou dobu horečně přikyvovala a říkala : "No jo, už jdu," na její věčně opakovaný, jen v různých podáních: "Kde se pořád flákáš?" Zavěsila jsem, zářivě se usmála na Freddieho a šťastně jsem mu oznámila: "Už musím domů, volala mi mamka," a ani jsem nemusela lhát, abych se ho zbavila. "Aha," řekl lítostivě a taky se vydal směrem domů. "Tak ahoj."

Prolog

20. října 2007 v 10:25 | Dazla
Prolog:
Mirabell nesla tác se džbánem vody tak těžkým, že ho sotva udržela. Bosýma nohama šlapala po
nebeském povrchu, jehož každičký kousek byl jemný jako peříčko, ale zároveň pevný jako beton.
V Nebi byla necelý rok a už se jí to tam hnusilo. Bylo to jinak, než jak se jako obyčejná smrtelná
dívka domnívala. Do Nebe se dostávali jen ti, kteří udělali něco záslužného, takže to tam bylo přímo
přecpáno samýmy "svatoušky," se kterými nebyla vůbec žádná řeč.
Mirabell téměř litovala, že zachránila život topícímu se dítěti. Bez tohoto činu by teď určitě byla
někde v Pekle. Peklo není takové, jak si lidé myslí. Je to jen docela obyčejné podzemní město, kam se dostávají po smrti takoví ti průměrní lidé. Vrahové, zločinci a jiní s nečistou duší prostě umřou.
Nedostanou se do Nebe ani do Pekla a jejich cesta životem končí.
Mirabell položila tác s džbánem na stůl vedle postele spící sestry Elly a opět tiše odešla. Nesnášela to ticho, které se prakticky pořád linule po celém Nebi. Občas i zpěv nebo motlidby, ale to ticho bylo nejhorší ze všeho. Mirabell slyšela každé své našlápnutí při odchodu, ať už bylo sebejemnější.
Rozhodla se navštívit sestru Adheleid, vrchní z andělů. Věděla, že už to tady nevydrží. Jen se jí chtěla zeptat, jestli je způsob jak se vrátit na zem, která se ji po pobytu v nudném a všestraně hrozném Nebi připadala jako hotový ráj.