1. kapitola

21. října 2007 v 16:12 | Dazla |  Otravnej jak plyn
Letní prázdniny...Pod tím pojmem se většině z vás nejspíš představí slunce, moře, pláže a spousta zábavy... Jo, to by se mi taky líbilo. Jenže mamka s tátou prostě pořád odmítají jen myslet na to, že bychom o prázdniny někam jeli, případně letěli letadlem. "Jsou to vyhozené peníze," tvrdila mamka, "tolik to stojí jen za pár týdnů někde v cizině? Směšné..." V tom táta s mámou souhlasil...On s ní souhlasí vlastně celkem ve všem, ale to je jedno.
Já jsem vždycky hrozně chtěla do Itálie nebo do Španělska. To jsou země opalování se, veselí, zpěvu a jezení mé oblíbené zmrzliny...Je jako naschvál, že nikam nejede ani Freddie, takže tráví čas hraním na kytaru a hulákáním romantických písniček, které si zrovna vymyslel. Pak za mnou vždycky přijde, předvede mi svůj nový hit a čeká na moje neupřímné "To bylo super!" a já od něj mám zas konečně na nějakou dobu pokoj.
Ale jinak, i když nejsem někde v tom Španělsku nebo neposlouchám Freddieho, se dokážu zabavit. Hrozně ráda totiž fotím. Chodím do parku nebo prostě ven, poslouchám to tiché šumění stromů a šelest vánku, pozoruju krásu rozkvetlých květin...Takže se mi nedivte, že prostě chci, nebo spíš musím něco z toho zachytit na fotografiích, z nichž jsem si ty nejhezčí vyvěsila po pokoji. Právě teď jsem si prohlížela tu, jak na květině sedí motýl. Mamka mě včera po tom, co jsem přišla domů pozdě, seřvala, proč jsem nepřišla dřív, že se mi mohlo něco stát, bla bla bla...Takže teď mám do konce týdne (ještě 4 dny) domácí vězení. Pápá, fotky...
Najednou mi zazvonil telefon. Povzdechla jsem si. Copak mi Freddie nedá nikdy pokoj? Zvedla jsem hovor. "Co je?" zeptala jsem se otráveně. "Ahoj, Niky," zazněl hlas z druhé strany. Spletla jsem se, byla to moje kámoška Linda. "Jé...Čau Lin, proč voláš?" řekla jsem. "No, napadlo mě uspořádat v sobotu oslavu svých narozenin ,a tak jsem si řekla, že se zeptám, jestli by ses tam třeba nechtěla zastavit. Bude to od tří hodin u mě doma. Přijde tam spousta dalších lidí." Vyschlo mi v krku.
V sobotu ještě pořád platilo moje domácí vězení. Co s tím?
"Hej, jsi tam? Tak přijdeš? Prosíííííím," škemrala Linda. A jéje. To se prostě nedá odmítnout, ale nevěřím tomu, že by mi to máma dovolila. Jednou jsem jí zkoušela uprosit, ale řekla mi jen: "Myslíš si, že domácí vězení je od toho, aby ses flákala venku se svýma kamarádíčkama? To ani náhodou, slečno! Zůstaneš pěkně doma a radši si uklidíš pokoj, ne?"
Chvíli jsem mlčela a pak jsem do mobilu zamumlala: "No...Pokusím se přijít, když mi do toho nic neskočí." "Fajn!" vypískla Linda a zavěsila. S povzdechem jsem se natáhla na postel a po krátkém odpočinku jsem se vydala do kuchyně za mámou. Vařila večeři a pouštěla si na plné pecky rádio. Trochu jsem ho ztlumila a váhavě jsem začala: "Mami? Myslíš, že bych mohla k Lindě na oslavu narozenin?" Máma nasadila výraz, který nikdy nevěštil nic dobrého, a odpověděla: "A zase by ses vrátila o půlnoci, viď? Kdepak." A zatvářila se spokojeně. "No tak, mami," tvářila jsem se nešťastně, "prosím, přijdu brzo!"
Linda byla moje nejlepší kamarádka a nepřijít jí na oslavu byla svým způsobem zrada. Máma si mě změřila pohledem a s úsměvem řekla: "Fajn, ale prodloužím ti domácí vězení a hned jak přijdeš domů, umyješ nádobí a půjdeš nakoupit, je ti to jasné?" Tak, z toho jsem měla vážně radost. Nejbližší obchod, kde měli všechno, co máma chtěla, byl na druhém konci města ,a protože zavírali v sedm, musela bych si vážně pospíšit, abych to tam stihla. "Tak fajn," zabručela jsem, vrátila jsem se do pokoje, posadila se na židli a natáhla nohy na stůl. Napsala jsem Lindě zprávu, že na tu párty přijdu, a unaveně jsem si lehla na postel. Dala jsem si pod hlavu polštář ve tvaru srdce a zavřela jsem oči...
"Crrrrrrrrr," vyrušil mě mobil svým neuprosným zvoněním. Zase jsem vstala a zvedla hovor: "Haló?"
Ozvalo se nadšené "Ahoj," ze kterého jsem poznala, že mi volá Freddie. "Co chceš?" zavrněla jsem otráveně, ale on zřejmě nezaregistroval, že mě otravuje. "No, tak mě napadlo, jestli bys v sobotu nechtěla někam ven," zadrmolil a já bych se vsadila, že měl na tváři dychtivý výraz plný očekávání, i když jsem ho přes telefon nemohla vidět. "To teda fakticky nemohla, jdu k Lindě na oslavu narozenin," oznámila jsem mu a chystala jsem se zavěsit, když v tu chvíli zajásal: "Fakt? Taky mě pozvala, ale myslel jsem, že tam nepůjdu, ale když jdeš ty, to je jiná. Tak u Lindy, ahoj." A zavěsil.
No, to se mi zase povedlo. Měla jsem říct, že musím zůstat doma nebo jít k babičce, prostě zaimprovizovat. Jenže ze mě musela vypadnout pravda. Achjo...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama