Kapitola čtvrtá: Máma

20. října 2007 v 10:30 | Dazla |  Ubohej život
Kapitola čtvrtá: Máma
S otrávenym povzdechem jsem se vrátila k mámě. Dívala se tak smutně, že mi skoro přejel mráz po zádech. Ale jen skoro. "Janice," řekla pohřebním hlasem pomalu. To nemůže sakra zrychlit? Nemam čas do noci, fakt že ne. "Já nejsem tvoje pravá máma." Uuuuch...Tak to jsem zrovna nečekala. Pozvedla jsem obočí. "Víš, zlato, je to hodně složité," povzdechla si mamka, " takže se nebudu zbytečně rozpovídávat...." Posadila jsem se a přísně jsem nakázala: "Ale budeš." Máma se zatvářila zkoprněle a po chvíli začala vyprávět: "Takže, tvuj pravej táta se oženil, s úplně jinou ženskou. Byli spolu ale jen krátce, sotva ses narodila, daly jsme se s tvým tátou dohromady a rozešel se s ní. Nějakou dobu jsme se o tebe staraly, ale tvůj táta už to neunesl a vrátil se ke své bývalé a tebe mi naštěstí nechal. Teď jsou, pokud vím, ještě pořád spolu. Zamumlala jsem: " Já to věděla, že byl můj táta hajzl. "
Máma si povzdechla a odešla do ložnice. Zůstala jsem sama. Tak, to co jsem se dozvěděla mě překvapilo, ale zas takovej šok to zrovna nebyl. Vůbec jsme si s mámou nebyly podobný. Já nevýrazná hnědovláska, tvrdohlavá a samostatná, máma černovlasá s neuvěřitelně výraznýma temně zelenýma očima, nekonfliktní a poddajná. A závislá na televizi.
Ozvalo se zazvonění. Rychle jsem doběhla ke dveřím a modlila jsem se, aby to nebylo pro mě. I když mi to přišlo nepravděpodobný - kdyby měl někdo přijít za mámou, básnila by o tom tejden předem. A ten člověk si určitě nesplet adresu, to by bylo ke mně moc velkorysý. Tiše jsem zasténala, nechala jsem chvíli toho otrapu zvonit a prudce jsem otevřela dveře.
A ježiš. Stál tam ten beďarovitej vysokohlasej tentononc z mojí nový "milovaný" třídy. Rukou jsem se opřela o rám dveří vlevo a nohu jsem si zapřela pod kliku vpravo, aby nemohl vstoupit přeze mě dovnitř. O to bych fakt stála. "Ahoj," vykoktal, "Pamatuješ si na mě? Myslel jsem, žes zřeba změnila názor a chtěla bejt moje kámoška, víš. Tvojí adresu mi dal Lars Freeman tak jsem za tebou zašel." Lars Freeman. Budu muset toho šprta narvat do svojí černý listiny, která už tak byla rozsáhlá jak Rusko. "Nazdar, pamatuju, splet ses, nezměnila," vylezlo ze mě závrátnou rychlostí a zabouchla jsem před udivenym uhrohlavem dveře. "Co si o sobě myslí," zabručela jsem a vrátila jsem se do pokoje...
*
Nevím, kdy to bylo (někdy večer), nevím kde to bylo (prostě venku), nevím proč jsem tam byla a tak dál, no...Prostě se mě nevyptávejte, když to nevím. Faktem je, že jsem se poflakovala někdy v noci, páč jsem nemohla spát, no. Byla už tma, viděla jsem houby a mířila jsem domů - teda aspoň tam kde jsem myslela, že je domov. Najednou jsem zaslechla zakašlání, ale nikoho jsem neviděla. No, taky byla tma jak v pytli.
Rozhlédla jsem se a zas zaznělo to zakašlání. Konečně jsem spatřila malou postavičku zahalenou v kabátě, jak se třese zimou. "Uh, prtě...Co tady děláš tak pozdě?" Ozvalo se otrávené: "To jsi zase ty? Nešťourej do mých záležitostí!" Po hlase jsem poznala tu holku, co se mi představila jako Rea. "Hele, nebuď drzá, to neni bezpečný, bejt venku tak pozdě," upozornila jsem ji. Děvče se chladně zasmálo: "Jó? Tak co tady děláš ty?" Beze slov jsem z kapsy vyndala nůž a ukázala jí ho: "Kdyby se opovážili přepadnout MĚ, mám zbraň. Ale co máš ty?"
Rea mlčela a zabořila pohled do země. Podrbala jsem se ve hlavě a nasadila jsem něco, co jsem považovala za starostlivý tón - pochopte, já nikdy nejsem starostlivá, tak jak mám umět tak mluvit - a zeptala jsem se: "No tak...Proč tady jsi?" Rea se vysmrkala do rukávu (prase jedno) a začala: "Když mě nikdo nemá doma rád..." A ježiš. Takovýhle citlivky miluju. Nevěděla jsem co říct, tak jsem jen zamumlala: "Uch.."
Rea pokračovala: "No jo, mamka od nás odešla a táta mě pořád mlatí...Ne nijak hrozně, jen rukama, ale i tak mě to štve." a popotáhla. Zapnula jsem mozkové závity na plno a přemýšlela jsem nad odpovědí, ale malá mě najednou vytrhla z uvažování, už ne citlivým dětským, ale sarkastickým tónem: "Víš, normálně bych o to nikoho neprosila a zvlášť ne někoho jako seš ty...Ale nutně, fakt nutně potřebuju někde přespat." A pokud jsem to mohla v noci odhadnout, prosebně se na mě podívala. Tak, teď jsem fakticky byla v rozpacích. Něco takovýho bylo fakt proti mýmu přesvědčení, ale přece jsem tam nemohla tu holku nechat?
Nakonec nějaká má dlouho tajená dobrá vlastnost vyhrála nad zbytkem a prohlásila skrz má ústa: "Tak teda pojď se mnou...Ale nečekej, že ti ještě budu vyprávět pohádky na dobrou noc, jasný?" Rea si odrfkla a následovala mě. Tak jsme po chvíli vzájemného mlčení došly k mému domu, odemkla jsem a lezly jsme nahoru. Sykla jsem: "Ale jestli se o tobě doví moje máma, seš dítě smrti!" Rea protočila panenky a přikývla.
Vypadalo to, že se jí v teplém bytě náramně ulevilo z té zimy. Doploužily jsme se do mého pokoje a Rea hupsla na křeslo a přikryla se mým županem. Já jsem si lehla do postele. Možná to bylo trochu sobecké, nechat přespat tu holku jen na křesle, ale ona by byla určitě vděčná i za noc na koberci, jak jsem tak na ni koukala. Venku se zablesklo, takže jsem si uvědomila, že jsme přišly v pravý čas. Rea si udělala pohodlí jako doma a zavřela temně zelené oči. Zhasla jsem a taky jsem vlezla do své postele...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Insanity Insanity | 15. prosince 2007 v 17:18 | Reagovat

tyo...píšeš hrozně dobře...můžu se tě zeptat (už se stejně ptám:D) na tvuj mejl? teda jako jestli mi ho dáš...já tě nutit nebudu:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama