Kapitola druhá

20. října 2007 v 10:27 | Dazla |  Svobodná

K a p i t o l a d r u h á

Ortaín se probrala na Kadriho posteli a posadila se. V domku nikdo nebyla a ona nesměla zatím ven, protože by to pro některé tradeny mohl být šok. Pro ty kteří jí nevěřili. Rozzlobeně se zamračila a pomyslela si: "Jako by nestačilo, že mě neprávem uvěznili. Teď se na mě všichni budou bázlivě dívat a ti, které jsem považovala za přátele, mnou budou opovrhovat kvůli něčemu, s čím nemám nic společného." Ortaín měla Faren, zabitou dívku, docela ráda, takže jí její smrt mrzela. Nechápala, jak si někdo mohl vůbec jen pomyslet, že to bylo její vinou.
Odporem se otřásla, přestože měla radost z toho, že si alespoň získala důvěru Raynon a Kadriho. Bylo jí líto, že se k ní Kadri i přesto chová tak trochu bázlivě a opatrně, jako by přeci jen ještě trochu pochyboval o její pravdě. Přesto si předtím byla téměř jistá, že právě on jí bude věřit. Znali se už od dětství a vždycky spolu skvěle vycházeli. Ortaín napadlo, že Kadriho chování je tak zvláštní kvůli tomu, že ona sama se chová jinak než dřív. Byla mnohem víc nedůvěřivá a opatrná než dřív.
Utěšovalo ji, že aspoň Raynon je k ní stejná jako vždycky a tím se její sympatie k ní jen prohloubily.
Pousmála se a uchopila misku se salátem, kterou jí tam Raynon nechala, kdyby dostala hlad. "Raynon myslí na všechno...A taky naštěstí skvěle vaří," zabručela Ortaín již s plnou pusou salátu. Tradeni většinou jedli hlavně ovoce a zeleninu, ale když se slavilo, přece jen si maso nedokázali odepřít. A jako že slavili často.
Ortaín dojedla a postavila prázdný talíř zpět na noční stolek. Napila se čisté vody, lehla si a přemítala. Nebyla si teď jistá, kam Raynon mohla jít. Usnula ještě nějakou dobu před jejím odchodem a Raynon ji nejspíš nechtěla budit jen proto, aby jí oznámila kam jde. Kadri šel pravděpodobně s ní, ale to nevěděla. Najednou se dveře prudce rozletěly, jako by do nich někdo z venčí tvrdě vrazil. Kadri se vracel a s ním vcházel i Landi,další z nosičů Ladharka. "Zdravíčko, Or," zazubil se a Ortaín mu to oplatila. "Dlouho jsme se neviděli," poznamenal Landi, stále s tím veselým úsměvem. Ortaín mu odpověděla: "No ano, ale asi se budem vídat často, jestli mi rada dovolí tady zůstat..." Při posledních slovech se jí hlas lehce roztřásl.
Landi se stále tvářil rozzářeně jak sluníčko a podivil se: "Copak ty to nevíš? Mezitím co jsi spala, konala se o tobě porada. Ještě že se za tebe přimluvila Raynon, tím tě zachránila...Většina hlasovala pro, takže jestli chceš...Může to tady pro tebe být zase jako domov." Ortaín se dojatě usmála: "Jsem tak ráda, Landi...Nějakou dobu tu budu, potřebuju být přece se svými přáteli co nejdéle. Ale pak se vydám najít toho, kdo zavraždil Faren."
Úsměv na Landiho rtech ztvrdl. "Ale to přece nemusíš, o to se postarají stráže města..." Kadri přišel k Ortaín blíž a vložil se do rozhovoru: "Přesně tak. Sotva ses nám vrátila, hned aby jsi zase někam šla. Akorát by se ti něco stalo." Ortaín zavrtěla hlavou: "Ne. Musím se pomstít."
Kadri si s výrazem "to jsem mohl čekat" povzdechl a znovu se snažil Ortaín přesvědčit: "Udělají to jiní, zůstaň tu. Nebo mi aspoň slib, že o tom budeš uvažovat." Tiše řekla: "Dobře, Kadri, popřemýšlím o tom." Kadri přikývl a spolu s Landim se chystali vytratit se. "Počkejte," zvolala, "kde je Raynon?" Landi odpověděl: "Myslím, že ještě něco řeší s Radou. Hele, proč tady tak posedáváš? Už můžeš ven!" Ortaín se nervózně pousmála, vyšla z domku ven a slezla ze stromu, na kterém stál. Okolo procházelo pár tradenů. Někteří si na ni vystrašeně ukazovali, jiní vesele mávali a další si jí prostě nevšímali jako by tam nebyla.
Ortaín několika tradenům zamávala na zpět a po chvíli přemýšlení se rozhodla jít na trh. Cestu si už dávno nepamatovala, ale hluk, který tam panoval, byl slyšet a díky němu Ortaín brzy zjistila, kudy má vlastně jít. Po chvíli dorazila a poslouchala výkřiky obchodníků, jako například: "Oooovoceee, čerstvé ooovoceee!" Potom šeptem dodávané brblání jako: "Můj krk, už tady řvu od rána, no nic...Ooovoceee!"
Poté, co zklamaně zjistila, že nemají nic co by jí zajímalo, vydala se ještě o kousek dál a doufala, že tam stejně jako dřív stojí malý stánek se všemi možnými krámy provozovaný jejím dávným kamarádem Tafim.
Tafi sám se nedal přehlédnout protože byl vysoký jako tyč, ale jeho stánek byl tak malý, že se lidé občas divili, že se do něj vůbec mohl vejít. Přestože žil u tradenů, nebyl jím, což je s Ortaín spojovalo. Akorát narozdíl od ní patřil mezi lidi, ne malky.
Zahlédla za mohutným stromem žlutou stříšku a když se k ní přiblížila, poznala Tafiho obchůdek. Vešla dovnitř. Tafi se válel na houpacím křesle uprostřed místnosti, vyděšeně sebou trhl a ušklíbl se: "Copak, slečno? To se dělá, vejít dovnitř bez zaklepání?" Ortaín zakoktala: "Pardon...Já myslela, že tu ještě máš obchod, Tafi." Byla si jistá, že je to on, přestože vypadal jinak...Zdál se jí starší, i ta bezstarostnost mu jakoby zmizela z obličeje, ale úšklebek měl pořád stejný.
Tafi se podivil: "My se známe? A ten obchod jsem zrušil...No, před hodně dlouhou dobou, ani už nevím, kdy to bylo." Ortaín se zamračila: "Samozřejmě, že se známe, já jsem přece Ortaín, pamatuješ?" Tafi se podrbal ve vlasech a chvíli se tvářil zamyšleně: "Hmm... Tebe přece - domnívám se že neprávem - před nějakou dobou zavřeli, ne? Jsi přece ta moje dávná kamarádka, se kterou jsme Ladharkovi natřeli sedátko lepivou šťávou godolníků a nemohl hodnou chvíli vstát?" Ortaín šťastně přikývla: "Ano, jsem to já." Tafi se rozzářil jako lampička. "Pak tedy vítej," zatrylkoval šťastně. "Jsem rád, že tě zase vidím, Ortaín. Šťávu? Čaj?" Ortaín se usmála: "Jen trochu čaje, díky." Posadila se na židli s prapodivnými vzory, kterou Tafi vyřezal a napila se čaje, který jí bleskurychle podal, jako by její přítomnost očekával. "Tak jsi zase zpátky u tradenů, to je fajn," a na tváři se mu objevil obvyklý úšklebek.
Takhle k němu dřív chodila často. Po pracovní době jí nalil čaj a povídali si o všem možném. Hrozně ji mrzelo, že si na ni Tafi téměř nevzpomněl, ale co se dá dělat. Uvědomila si, že vždycky, co ho znala ,měl mizernou paměť. Proto chodila ona k němu a ne naopak, pokaždé totiž zapomněl a našla ho jak se někde fláká po městě a přemýšlí, kam vlastně chtěl jít. Při jeho paměti byl vlastně zázrak, že si na ni vzpomněl tak rychle. Ortaín se usmála a pomyslela si: "Třeba to zas bude jako dřív...Jen co najdu vraha Faren..." Opět se napila čaje, položila prázdný hrnek na stůl a sevřela pěst
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama