Kapitola první

20. října 2007 v 10:27 | Dazla |  Svobodná

K a p i t o l a p r v n í

Po dlouhé době viděla světlo. Ne jenom tenký pruh, zářící na ni skrze malé křížovité okýnko; spatřila tak silný jas, až se jí lehce zamotala hlava. Byla to nádhera, oproti těm letem, které seděla v malé, těsné a temné cele. Tady se mohla rozeběhnout a utíkat všude, kde ji napadlo. Vztek, který v ní dýmal každičkým okamžikem ve vězení, na chvíli vyhasl, převládala jen radost. Teď už si neuvědomovala, jakou věčností pro ni byl každý okamžik v cele. Zvláště proto, že ji zavřeli neprávem. Uvědomila si, že ještě víc než ta nevolnost jí vadilo, že v její nevinu nikdo nevěřil. Všichni si mysleli, že skutečně ona spáchala ten zločin.
Věděla, že teď už nic nebude jako dřív. Nebyla si jistá, zda ji Tradeni věří a přijmou ji znovu mezi sebe.Nebude žít poblíž Tradenských lesů. Tradeni, bytosti s malou výškou, ale velkým srdcem, ji dříve brali jako svoji malkskou dceru. Malkové byla rasa velmi podobná lidem, kromě některých výjimek - byli hbitější, bystřejší a měli vyvinutější smysly. Většinou bývali menší než normální lidé - nedorůstali víc než metr sedmdesát. Také měli jinou magii - jedině čtyři rasy na světě dokázaly ovládat magii. Lidé, malkové, skřeti a tradeni. Lidé byli vládci vzduchu, malkové rozkazovali vodě, skřeti ohni a tradeni vládli zemi. Proto většinou žili v lesích.
Ortaín se rozesmála a rozeběhla se, ani nevěděla kam. Ten svět jí oproti těsné cele přišel nekonečně obrovský. Sama se divila, jak mohla celou tu dobu sama a ve tmě vydržet. Spousta vězňů se s toho pomátla, ale jí naštěstí jakousi záhadou vydržel zdravý rozum, přestože se poněkud změnila. Předtím byla ohleduplná a milá, teď v ní převládala jedině touha najít skutečného vraha, toho vraha, kvůli kterému zbytečně seděla roky ve vězení. Tolik roků, měsíců, týdnů, dní...Až se jí zamotala hlava. Chtěla původně toho zabijáka oddělat, ale pak si uvědomila, že by mohla zase za mříže a věděla, že cokoli by radši prožila než další roky ve vězení. Ne. Bude se muset pomstít jinak, ale na něco přijde, až ho najde.
Její upřímný, klokotavý smích se změnil v krutý a pomstychtivý, ale rychle opět umlkl. Vítězství zatím nebylo její. Neměla žádnou stopu, podle které viníka najít. Rozhodla se, že se přece jen pokusí vyhledat tradeny a vše jim vysvětlit. Nervózně stiskla svůj medailon, který se jí pohupoval na krku. Visel na zlatém řetězu, který jí spolu s přívěškem daroval mladý zamilovaný traden. Ortaín se usmála. Už to bylo tak dávno, ale ten medailon jí vždycky nosil štěstí, kromě toho zatknutí...Ale aspoň se jí to u soudu podařilo usmlouvat na o rok menší trest. Při pouhé představě dalšího roku, roku bez svobody, jí přeběhl mráz po zádech.
Dlouhými kroky se za světla slunce vydala k Ladharkovu lesu, největšímu a nejdůležitějšímu obydlí tradenů. Ladhark byl veselý a spravedlivý vůdce tradenů a všichni ho měli rádi, včetně Ortaín. S úsměvem si vzpomněla, na jeho dva nosiče, Kadriho a Landiho, dva vtipálky, kteří se nevesele lopotili pod Ladharkem, který si v klídku dřepěl na sedačce ze svázaného dřeva. Tvář se jí vrátila do zamračeně přemýšlivého výrazu. Kam půjde, jestli ji tradeni vyženou? Co když nebudou věřit, že ona není vražedkyně? Co kdyby se přestěhovali a nebyli tam?
Radši chmurné myšlenky odhodila a vyčistila si mysl. Budou tam a uvěří jí. V to doufala tak pevně, jak držela svůj medailon. A kdyby jí po tak dlouhé době nepoznali, právě ten přívěšek jim ve vzpomínání pomůže. Zvlášť jestli tam ještě bude Targen, od kterého jej dostala. Les byl ještě daleko, přestože se už začalo stmívat, jak dlouho šla. Rozhodla se na chvíli si odpočinout a posadila se na veliký balvan u cesty. Už to nebylo moc daleko, věděla, že ten kámen blízko lesa vždycky býval. Pamatovala si, že když měla špatnou náladu, většinou sem přišla, posadila se a přemýšlela. Jako malá se tam i scházela s kamarády. Pokud si to mohla vůbec pamatovat, s tradeny žila odjakživa. Nevěděla a vlastně jí to předtím ani nezajímalo, proč malkská dívka má svůj domov u tradenů, ale rozhodně nelitovala. Tradeni byli veselé kopy, smutnili málokdy, se vším se jim mohla svěřit a milovali oslavy. Ortaín by si rozhodně nemohla vybavit všechny oslavy, kterých se zúčastnila. Tradeni kromě oslav měli rádi jídlo a pití a mívali skvělý smysl pro humor. Proto se jí u nich tak líbilo. V porovnání s nimi možná vypadala poněkud strohá a upjatá, ale jim to nevadilo.
Zastavila se těsně před lesem a vydechla úžasem. Byla to taková krása, pozorovat přírodu ozářenou sluncem, které se také odráželo v čistém, šplouchajícím potůčku, poslouchat šumění stromů, vítr, který by jako o překot uháněl na sever nebo čvachtání vody, cítit ten čistý, vlhký vzduch...Zavřela oči a nechala vítr, aby jí cuchal vlasy. Teprve teď si uvědomila, jak jí tohle místo chybělo. Oči opět otevřela a poněkud váhavě sestoupila úzkou stezkou do lesa.
Po krátké chvíli spatřila první tradenské obydlí. Stejně jako většina ostatních lehce rozpadlý domek trůnil na velkém, rozlehlém stromě. Ortaín si tím nebyla jistá, ale domnívala se, že tam bydlí Raynon, stará a moudrá žena, která pro všechny tradeny byla jako matka a s ní i její vnuk Kadri, jeden z výše zmíněných Ladharkových nosičů. Nějakou dobu si musela dodávat odvahu k tomu, aby na strom vylezla. Rukou rozklepanou nervozitou zaťukala. Když se neozvalo žádné pozvání dovnitř, zaťukala znovu a silněji. "Dále!" ozvalo se. Ortaín poznala Kadriho hlas, polkla a jemně šťouchla do dveří, které se samy rozevřely.
Když ji Kadri spatřil, tvářil se tak překvapeně, že měla co dělat, aby se nerozesmála, ale udržela si vážnou tvář. Až po chvíli se nervózně usmála: "Uch...Ahoj. Jsem zpátky." Kadri byl v takovém šoku, že se nejdřív nemohl na odpověď a tupě tam jen tak stál. Pak se k ní pomaloučku přiblížil a váhavě řekl: "Ortaín? Jsi to ty?" Němě přikývla, shodila ze sebe veškerý strach, rozmluvila se tak rychle, jako by jí každé slovo na jazyku pálilo: "Pustili mě z vězení. Vyslechni mě a věř mi, prosím. Já to nebyla, kdo zabil tvojí sestřenici Faren. Přísahám na svoji malkskou čest, nemám s tím naprosto nic společného! Zavřeli mě neprávem, ani nevím jak jsem..." "No jo," zamumlal Kadri a posadil se. Zvedl hlavu a jasnějším a silnějším hlasem řekl: "Já ti věřím. Vím, že bys to neudělala." Zlostně sevřel pěst a zasyčel: "Pomstil bych Faren, ale vůbec nevím, kdo to udělal...Ty snad ano?" A dychtivě k ní vzhlédl. Zavrtěla hlavou a řekla: "Chtěla jsem udělat to samé jako ty, ale nemám ponětí, kdo to mohl být." Kadri těžce vydechl a svěsil hlavu. "No," usmál se a zvedl se, "tak vítej zpátky...Myslím, že tvůj návrat budeme muset oslavit." Ortaín se rozesmála. Takhle Kadriho vždycky znala. "Jo," přidala se, "a bude to pořádná oslava!"
Kadri přikývl a přiložil prst k ústům: "Ale nekřič tolik...Raynon bolela hlava a tak šla na chvíli spát a myslím, že by nebyla moc ráda kdybys ji vzbudila. Ale její spánek je naštěstí tvrdý." A ukázal na Raynon ležící na dřevěné posteli, zachumlanou v peřině z listů Karafníku - mohutných stromů s obrovskými listy. Ortaín ztišila hlas: "Je pravda, že vypadá nějak nemocně. Není to snad nic vážného?" Kadri ji ujišťoval: "Neměj strach, jen poslední dobou špatně spala...To je všechno." Ortaín se uklidnila a posadila se na druhou postel naproti Raynon. "Víš," začala, "jsem ráda, že mi věříš, ale pochybuju, že to tak bude i ostatních. Spousta si bude myslet, že jsem si to jen vymyslela, abych se mohla k vám tradenům zpátky vecpat, protože ví, že jiný domov nemám." Povzdechla si. Kadri ji poněkud neobratně poplácal po zádech a zamumlal: "Neboj, to bude dobrý. Vsadím se, že Raynon ti uvěří, a víš, že Raynon má důvěru všech ostatních." Ortaín se poněkud uklidnila. Kadri řekl: "Myslím, že bys zatím neměla odsud vycházet, dokud si s Raynon nepromluvíš. Ortaín přikývla a lehla si. Nepřítomně pozorovala mouchu přelétávající z jednoho rohu domku na druhý a myslela na důsledky oznámení tradenům, že se vrátila.
tě nějakou dobu ležela a Kadri se procházel po bytě, než se Raynon se zívnutím vzbudila. Posadila se, krátce pohlédla na Ortaín, promnula si oči a zabručela: "Asi ještě spím..." Kadri se ujal řeči: "Nespíš, babi. Ortaín je zpátky. Já jí věřím, že to nebyla ona..." Raynon se pousmála: "Vždyť víš, že já taky, ale jak o tom chceš přesvědčit tradenskou Radu? Je nás sedm a teď si nejsem jistá, kdo stejně jako my Ortaín věří." Raynon vztala a otočila se na ni: "Jsem ráda, že ses vrátila, i když bohužel nemůžu mluvit za všechny tradeny, ale doufám, že alespoň za většinu." Ortaín k ní přistoupila a krátce ji objala. Raynon prohlásila: "Promluvím si o tom s Radou. Ale teď bych se ráda nasnídala a pořádně." Ortaín vyhrkla: "Taky mám pořádný hlad! To, čím mě předtím krmili, se jídlem rozhodně nazvat nedá. Když si jen vzpomenu, co mi teta Livan vařila za pochoutky, sliny se mi sbíhají." Livan samozřejmě nebyla její skutečná teta, ale jen jí tak říkala, protože u ní bydlela.
Raynon se připravila k odchodu, aby koupila nějaké potraviny a poplácala Ortaín po zádech: "Já jen doufám, že všechno zase bude jako dřív. Doufám, že tě ostatní přijmou mezi sebe a když už ne všichni...Tak přeci jen se najdou někteří, kteří ti uvěří." A odešla. Ortaín si povzdechla, zašeptala "Kéž by," a stiskla amulet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama