Kapitola první: V nové škole

20. října 2007 v 10:28 | Dazla |  Ubohej život
Kapitola první
Všichni na mě divně koukali. No jo, ještě aby mě úsměvně vítali. Jsem snad nějaká charismatická
blondýna, která udělá dojem jediným mrknutím oka? Ne. Jsem typická šprtka s temně hnědými,
nevýraznými vlasy rovnými jako hřebíky. Jsem celá taková nevýrazná. Pleť mám docela světlou
a pihy taky moc vidět nejsou, i když jich na nose s brejlema mám dost.
Prostě si řekli: Ta nám nestojí za nazdar. A nejsou sami, kdo si to myslí. Táta ode mě taky
pláchnul, když jsem ještě byla mimino. Nezáleželo mu na mě co by se za nehet špíny vešlo.
Asi ani na mámě. Na to jsou chlapi dobrý - udělaj si dítě a pak si klidně zdrhnou kdovíkam.
Mámu z toho málem trefilo. Neví se, kde je. No a? Stejně ho nechcii vidět, bídáka. On mě taky
ne, tak je to oboustraný.
Zakabonila jsem se na svoje nový, milý spolužáky a dřepla si do
poslední opuštěné lavice. "To je vaše nová spolužačka," vykvikla učitelka pisklavě.
"Jmenuje se Janice." Čuměli na mě všichni ještě víc, jako by to bylo jméno pro příšeru.
Čuměly na mě i ty lavice. Stiskla jsem svůj zlatý přívěšek, ten jediný zejral snad jinam.
Tydle vychechtaný puberťáky nesnášim. Furt jen řikaj hele vole a blbě se tváří. Žvejkaj přitom
žvejku a tvářej se děsně důležitě, jako by byli vládci světa.
Opřela jsem se o židli a zavřela oči, abych
okázale neposlouchala kecy učitelky. Nechci se vytahovat, ale na to, abych nedávala ve škole
pozor, jsem chytrá dost. Rozhodně víc, než ten tlustej blbeček přede mnou, kterej vykuleně
čuměl tý mladý úče do výstřihu.
Eh, co to píšu za kraviny. Mam jen blbou náladu. Prostě se moje
bláznivá máma rozhodla, že se přestěhujem do ještě většího zapadákova, než kde jsme bydleli
předtim a ani se mě nezeptala. Drzost, co?Tak tvrdnu tady v devátý třídě mezi samejma
nesympatickejma "frajerama."
V oklamávání učitelek, zvlášť těhdle mladejch a nepozornejch, jsem už měla cvik. Aniž by si toho
všimla vona nebo nějakej žalobníček, měla jsem v uších zastrčený sluchátka od mpčtyrky, který
zakrývaly naštěstí moje dlouhý vlasy a níž už i tričko. A jako by to nebylo málo, ještě jsem si pod
lavicí čmárala karikaturku učitelky, za kterou by mě nastopro nechala po škole, a to ne jen deset
minut. Ale pokud jde o tu mpčtyrku, horší bylo, že jsem neslyšela úču, dokud fakt pořádně
nezaječela: "Arrayová!!!" Šokovaně jsem vzhlédla a pauzla jsem hudbu. Asi byla chyba to mít
tak nahlas a ještě ke všemu čučet do lavice, takže jsem nemohla poznat, že na mě mluvila, a to
ještě když se nechovala tak nakrkle. "Ano?" řekla jsem s tím největším a nejledovějším klidem.
Zatvářila se překvapeně, a taky klidně, protože zjistila, že na mě nějaký stupidní řvaní ani v nejmenšim
nezabírá, odpověděla: "Můžeš mi zopakovat, co jsem právě říkala?" "Že stupidita amerických dětí roste?"
odpověděla jsem a posunula si brejle víc nahoru.
Fakt nevím proč, ale úča si to asi vyložila jako nějakou do nebe volající drzost, tak mi napařila
poznámku a ani nemrkla(tak jo, mrkla a nejednou, ale takhle to vypadalo napsaný efektivnějš).
Jeden nagelovanej frajírek ze čtrvtý lavice na mě ukázal zvedlý palce. Pch, jako by asi čekal, že
na mě těma blbejma gestama nebo vlasama udělá dojem. Zatvářila jsem se na něj otráveně a
jeho to asi fakt děsně překvapilo, protože mi to jeho obličej dal pořádně najevo. Nebo se tak tvářil,
protože mu, jak si moje bystré oči všimly, šlápla sousedka v lavici na nohu? "Tak dobře, Arrayová,"
řekla učitelka, protože si asi všimla, že zas nekoukam na ní. Můžu za to, že na tu její nevábnou halenku
se fakt dívat nedá? "Když vyřešíš tenhle příklad, ušetříš se další poznámky." A ukázala na nějakej
děsně složitej maglajz na tabuli. V duchu jsem se zasmála. Matika byla moje silná stránka, jako
ostatně všechno.
Přišla jsem k tabuli a naschvál jsem se tvářila děsně zmateně a poraženě, aby si učitelka na tu
krátkou dobu, než jsem správně napsala výpočet, myslela, že mě trumfla. O to vykulenější byla,
když jsem se po chvilce v klídku vrátila do lavice. "Tak ta další poznámka asi nebude, co?"
ušklíbla jsem se a sedla jsem si.
Několik mejch novejch spolužaček se zahihňalo a pár kluků se přihlouple a uznale zároveň
usmálo.
Já jsem jen s radostí i vztekem zároveň poslouchala zvonek ohlašující přestávku. Radostí, protože
jsem konečně mohla dělat celkem co jsem chtěla a nemusela jsem poslouchat ty kecy učitelka a
se vztekem, protože mi bylo jasný, že mě nový spolužáci budou votravovat kvůli každý kravině.
Dala jsem si nohy na lavici a psychicky se připravila na jejich blbý vyptávání, i když jsem doufala,
že budou zticha a mně nechaj muj klid a sobě svuj, ale tydle vychechtanci prostě slovo klid snad
ani neznaj.
Hned po zazvonění se ke mně přihnal nějakej uhrovitej mladík a zakvílej takovym
divně buzíckym hlasem: "Hele, to jak ses chovala k učitelce, to bylo fakt něco." "Díky," odvětila
jsem znuděně, pohazovala si kuličkou z papíru a vrhla jsem po něm pohledem typu "vodpal,"
jenže asi stejně nepochopil. "Mohli bysme bejt kámoši," vymáčkl ze sebe a změřil si mě tak plnej
očekávání, že mi bylo skoro líto (kecam) mu říct: "Neoxiduj, zajímáš mě asi jako pupínek na
zadnici Paris Hilton." Chvíli se tvářil děsně zklamaně a taky děsně zklamaně vodešel.
Hodila jsem si do pusy čtyři žvejkačky, čekala jsem na další podobný dotazy a tvářila se jako boss.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama