Kapitola třetí : Lars Freeman

20. října 2007 v 10:30 | Dazla |  Ubohej život
Tak, jediný plus dnešního vichřicovýho dne je, že je pátek. Konečně si o víkendu trochu oddáchnu. Zrovna jsem na cestě do tý nemožný školy. To je teda úroveň...Učí nás tam to, co moji minulou třídu v Kalifornii někde v sedmičce. Není divu, když tydle děti jsou tak stupidní, že se do nich všechno musí tlouct měsíc. Jako to, že nechci, aby mě otravovali. Opakuju to pořád od tý doby co jsem přijela, ale oni si nedaj pokoj. Zvlášť teď jeden kluk, jmenuje se myslím Lars Freeman. Ten je nemožnej...Furt se šprtá, ale stejně do sebe nic nedostane a pořád má blbý známky. Já jsem úplnej opak.
Skoro na kolenou mě prosil o doučování, ale já to s naprosto ledovym klidem odmítla. "Nebudu si svuj volnej čas patlat tebou, na to si ho moc vážim," odsekla jsem a on, jako by mu to snad nebylo dost jasný, naléhal dál. Ale pak udělal něco, kvůli čemu jsem ani já neměla argumenty. Kecnul mě úče za to, že ho odmítam doučovat. Úča mě seřvala, že prej bych se měla snažit pomáhat jinejm. Já přitom v klidu žvejkala, občas jsem přikývla, ale to zakončení mě donutilo vykulit oči, až skoro vypadly: "A právě proto ti NAŘIZUJi pomoct Larsovi a kdybys odmítla, řeknu to tvé matce." Tak to prr...To je přehnaný, žalovat mý máti. To by dopadlo, tak jsem fakt neochotně souhlasila. Ale v mý hlavě se rodil plán...
Bylo mi jasný, že ho budu muset doučovat tak hrozně, aby už to po mně příště nechtěl. A protože bejt protivná je moje přirozenost, odkývla jsem mu to pak s klídkem. Lars z toho měl druhý vánoce. Domluvili jsme se na dnešek hned po škole, protože jsem to - jak jinak - chtěla mít hned za sebou.
Voháknul se snad nejlíp jak moh, mezitimco já na sebe hodila co mi zrovna přišlo pod ruku. Chválil, jak mi to sluší a mě hned napadlo, že neni v pořádku. Taky když se mu líbí zelená halenka plus křiklavě oranžovo-růžový kraťasy a fialový podkolenky? No nevim...
Dopajdali jsme ke mně domu. Odemkla jsem a houkla na mámu : "Čau, je tu jeden kámoš abych ho doučovala..." "Jasně," křikla máti a už si mě nevšímala, protože jak jsem dobře věděla, teď jí dávali oblíbenej pořad.
S Larsem (říkám to dobře?) jsme šli do mýho ultra staromódního pokoje. Když jsem vyslechla jeho půlhodinový chválení, jak je to tu nádherný, vzala jsem učebnici matiky a praštila mu s ní o hlavu. "Proto tu jsme," zabručela jsem a položila ji na stůl. Lars vyjukaně přikývl. Teď nastala hodina pravdy. Vysvětlovala jsem mu matiku, ale přitom jsem se pořád zajíkala, smála se nebo odbočovala od tématu. Jenže jemu to NEVADILO, to snad neni možný!
Zkusila jsem změnit metodu a říkala jsem mu to hrozně nudně a monotónně a furt jsem měla odrzlý kecy. Zase mu to nevadilo. Tak to už mě naštvalo, ale ne tolik, jako to co řek při odchodu: "Tak zejtra zas, co říkáš, Janice?"
Já měla pocit, že se propadnu. Moje nejúčinější metody na odhánění lidí na tohodle týpka nezabraly. Teď jsme si fakt nevěděla rady. Popadla jsem MP4 a rozhodla se jít ven provětrat si hlavu.
Došla jsem až ke kašně na náměstí a - to byste neuhodli - viděla jsem tam Reu. Tu malou holku. Pauzla jsem hudbu. Někam běžela a vrazila do mě, až jí z rukou vypadly sešity, které nesla. "Promiň," zahučela. Pomohla jsem jí sešity sesbírat, ale ona ani nepoděkovala a běžela dál. Chvíli jsem ji pozorovala a spatřila jsem, jak po chvíli vráží zas do někoho jinýho. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a pustila jsem MP4. Tiše jsem si pobrukovala písničku Can´t stop od Red Hot Chilli Peppers a zase jsem se vracela domů. Hlavu už jsem měla čistou dost, takže jsem měla ten nejvyšší čas. Pískala jsem si...A najednou mi k vzteku exla baterka MP4. Zanadávala jsem tak, že se několik lidí jdoucích kolem po mně ohlédlo a neměli ve tváři zrovna přívětivej výraz. Jeden děda dokonce řek : "Ta dnešní mládež..." Když se otočil, vyplázla jsem na něj rozzuřeně jazyk a ukázala mu levou rukou sprosté gesto, mezitímco jsem si pravou vyndávala z uchou sluchátka a zandávala je do kapes tříčtvrťáků.
Tak mě napadlo, že mam na tu holku - Reu - nějak moc velký štěstí. Vypadalo to skoro jako by si vyhlídla čas, kdy chodím ven, a bezdůvodně mě "přepadávala" a otravovala, jako bych byla nějaká její starší ségra, po který může chtít všecko na světě. Když už jsem u toho, já bych nikdy nechtěla mít sourozence a mladšího už vůbec ne. Malý děti jsou prostě hrozný - rozbíjí věci, hází s nima, zapatlávaj nábytek...Brrr, až se mi dělá zle.
No, došla jsem domů. Máma vypla televizi a vesele se po mně otočila: "Ahoj, Jan. Ten chlapec, který tu byl...To je nějaký tvůj nový kamarád?" Zabručela jsem: "Ne. Dostává špatný známky a učitelka mě donutila, abych ho doučovala. Ne, že by to bylo z mý vlastní vůle, to ani náhodou. Je nemožnej. VŠICHNI jsou tu nemožný, máti." Povzdechla si a odpověděla mi: "Ale prosím tě...Určitě by sis kamarády našla, jen kdyby ses snažila." Vyprskla jsem smíchy, takže jsem chvilku nemohla mluvit. Pak jsem odpověděla: "Já se nesnažím schválně! Nestojím o přátelství těhdle děsnejch puberťáků. Jsou šílený, hrozný, oprsklý, nenormální, namachrovaný, sobecký, egoistický, sebestředný a tak dál..." Něco jako já, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to radši neřekla. "Něco jako ty," vyslovila to máma za mě, jako by mi četla myšlenky. "Já nejsem namachrovaná," zavrčela jsem , stejně jako to dělá sousedovic pes. A že ten vrčí pořádně! Máma si povzdechla a zavrtěla hlavou. "Víš, mám pocit, že se s tebou něco děje. Vůbec si na mě ani neuděláš čas." Já mám čas! chtělo se mi křičet. Já mám čas, mám ho spoustu, kolik bys chtěla, věnovala bych ti ho! No...možná pár minut. "Já? TY se pořád díváš na telku a jsi duchem nepřítomná," odpověděla jsem dotčeně a posadila se na křeslo, starobylý asi jako vybavení mýho pokoje. Nepříjemně se pod mojí váhou zhouplo. Měla bych zhubnout, napadlo mě. "Měla bys zhubnout," řekla máma a pokračovala: "To ano, ale jen proto, že nemáš na mě čas ty. Pořád někde lítáš, uzavřená sama sobě. Proč nikomu neotevřeš svojí duši? Jaký má důvod, že jsi tak chladná?"
Odfrkla jsem si. Nikdy jí to nezajmalo, tak proč teď najednou? Neměla jsem naprosto náladu se
s ní vybavovat. Nevím, co po mně zas chce. Tydle rozhovory typu "máma s dcerou" nesnášim. Jde o to, že máma dceři vytýká první poslední a dcera jen hloupě přikyvuje, protože by to jinak měla ještě horší. Pohrdlivě jsem odsekla: "Proto" a vrátila se do svýho pokoje. Lehla jsem si na postel a vzala deníček. Ze všech živočichů se umí smát pouze člověk, i když k tomu má nejméně důvodů, Hemingway. To jsem tam stihla naškrábat, než na mě zas máma zavolala. S hlasitým a pořádně naštvaným (ten vztek jsem dala dost najevo) tónem hlasu jsem zařvala: "Už jdu, sakra, mami!"
Co zase chce? pomyslela jsem si v duchu a pomaloučku jsem se vydala směrem obejvák, kde už na mě máma čekala.
Tiše řekla: "Janice, já si myslela, že jsi ještě malá...Chovala jsem se tak k tobě a..." "Já vím," vyrušila jsem ji uprostřed řeči a když po mně hodila dotčený pohled, zamumlala jsem: "Pokračuj."
"...a ty už jsi skoro dospělá. Myslím, že bych ti měla říct, že..." "Že co? Že táta neni na dovolený a už se nikdy nevrátí? To vím i bez tebe. Něco takovýho by ti sežralo jen pětiletý dítě, mami. Ne já, protože je mi čtrnáct, jestli sis nevšimla." Máma se na mě zas podívala uraženě, tak jsem radši zmlkla.
Bůhví, kam těma svejma rádoby dojemnejma žvástama zase mířila. Radši jsem to ani nechtěla vědět, protože mě napadlo, že mi bude půl hodiny mlít, že mě má ráda, i když se to občas nezdá.
Odcházela jsem. "Počkej Janice!" křikla. "Já ti to MUSÍM říct!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama