První část Nevimu

31. května 2008 v 14:23 | Dazla |  Nevim
Ne, že by se to jmenovalo Nevim, já prostě jen nevim, JAK se to jmenuje... (varování: životu nebezpečné!)
No to byl zase den, takovej jsem dlouho nezažil... I když, tady jsou všechny dny hrůza, co si budu namlouvat. Prostě, chtějí tu po mně, abych se od rána do večera modlil k jejich úžasnýmu bohovi Geneatrixovi (co kromě modlení by taky měl dělat člověk v kostele, že jo?), ke všem se choval jako totální anděl, mluvil pravdu, pravdu, nic než pravdu ( to po mně vždycky chtěj i u Soudu, když mě zatknou za krádež, ale myslíte, že jim tu jejich pravdu řeknu? Ne), ale co je nejhorší... Zakázali mi dívat si nohy na stůl! Ne, že bych se proti tomu nebouřil - pokud se bouření dá říkat tomu, že na všechny potají ukazuju sprostý gesta, čmáram si jejich karikatury a opatovi dávám do pokoje neslušný psaníčka. Ten se naštve, potrestá nejbližšího kněze, kterého potká a až po několika psaníčkách zjistí, že jsem to provedl já a nechá mě uklidit celej kostel. Jako třeba teď - dával jsem si nohy na stůl, najednou se mi v pokoji objevil kněz Adular, řekl mi, že se to nesmí, já jsem si ty nohy na stole nechal a on zavolal opata. Opat se naštval a oznámil mi, že mejma starejma botama ošoupávám stůl v domě božím a že si ho za trest celý uklidím... Bezva, určitě si umíte představit, jakou jsem měl radost (takovou,že bych nejradši opata i toho bonzáka Adulara zkopal). Proto mam teď "naprosto výbornou" náladu - všecko jsem to uklidil a připadám si jako uklízečka. Jsem z toho děsně utahanej. Pamatuju si, jak jsem doma vždycky jako dítě musel uklízet, ale bylo to lepší než tady - tehdy mi aspoň rodiče dávali lízátka, tady dostanu pěkný houby. Možná, že někoho z vás napadlo, proč z tohohle pitomýho kostela prostě a jednoduše neodejdu? Už jsem se zmiňoval o tom, že jsem měl jistý problémy se Soudem. Jednou jsem už fakt nevěděl kde se schovat před spravedlností a vlezl jsem do kostela. Chyba, dokonce osudová. Ty hajzlíci si mě tu nechali (asi aby jim kdo měl ošoupávat stoly botama, důvod neznam) a já tu teď trčim v miniaturnim pokojíčku v blbym kostelíčku. Zkoušel jsem se dostat ven, ale to NEJDE! Z nudy jsem si začal psát tenhle deník a věta, která stojí hned na první straně, zní:
Do kostela vstoupit nesmíš,
jak ven, to už nevymyslíš.
Už milionkrát jsem se v noci snažil proplížit ven, ale sotva jsem otevřel dveře pokoje, přede mnou se zjevil Adular (o tom už taky pár slov padlo) a zahnal mě zpátky. A - překvapivě - vždy den poté jsem uklízel, až se mi málem kouřilo z uší. Kdyby si tak ty chytráci, co mi tuhle práci zadávaj, taky někdy zkusili něco udělat. Ale to ne, oni se válí na posteli, akolytové jim nosí jídlo a pití, oni to žerou a maximálně se objeví těsně za váma, aby vás seřvali, že strkáte nohy na stůl. Abych pravdu řekl, myslím si, že jsou to kněží úplně na...
"Na co?" ozvalo se přísným tónem za Trinnem, který schoval deník pod stůl takovou rychlostí, jako by mu šlo o život.
"Co na co?" hrál si Trinn na neviňátko. Moc dobře věděl, o co jde, protože kněží nesnášejí výrazy, které se nedají nazývat slušnými a snažili se dělat toho co nejvíc proto, aby se v kostele mluvilo jen spisovně.
"Víš moc dobře, co na co, bratře," zamračil se Adular, jehož nepříliš opalený, nepřátelský vyhlížející obličej se semkl v podivnou, zlostnou grimasu, kterou Trinn z hloubi duše obdivoval, protože by sám nic takového na své tváři vykouzlit nedovedl.
"Ne, nevím, co na co, bratříčku," ušklíbl se Trinn a dal zvláštní důraz na poslední slovo věty, které vyslovil.
"Neříkej mi tak, nejsem žádný tvůj bratříček," opravil ho Adular a důležitě pozvedl ukazovák.
Trinn se zasmál: "Oslovovat bratře tě musím a bratříčku nemůžu? Vždyť v tom není rozdíl!" Sám dobře věděl, že kněží nepřipouštěli jiné oslovení než "bratře" (dokonce ani sestro, protože tento klášter byl výhradně mužský).
"Je a obrovský, když mi říkáš bratříčku, připadám si, jako bych byl tvůj příbuzný, což já určitě nejsem," vysypal ze sebe Adular překotně a zdálo se, že se už neudrží a rozeřve se vzteky.
"Ale tak si můžeš připadat, i když ti říkám jen bratře," namítl Trinn, který na rozdíl od Adulara měl jisté problémy s udržením vážného výrazu.
Barva Adularova obličeje se pomalu změnila z béžové na rudou, následně na fialovou a modrá nakonec tomu nasadila korunu. Hystericky zaječel: "Přestaň s tím! A sundej si ty nohy ze stolu!"
Trinn urychleně poslechl a Adular se chystal odejít, zřejmě za opatem, aby mu nahlásil, co se stalo.
"Nenamáhej se a opatovi to neříkej. Stejně mám do konce týdne uklízecí službu i bez toho, bratříčku," řekl Trinn se zlomyslným úšklebkem na tváři.
Adular odešel a práskl za sebou dveřmi.
"Konečně," oddechl si Trinn a šťastně dal nohy na stůl. Deník opět položil na stůl a teď hledal pero.
"Do prčic, kam jsem to zase..." Trinn se sehnul pod stůl a šmátral rukama po zemi, jenže nic nenahmatal. Pero jako by zmizelo z povrchu zemského, protože ať Trinn kroutil hlavou a rozhlížel se sebevíc, nikde nic nenašel.
"No to snad ne, čím teď budu psát?" ptal se sám sebe a prohledával kapsy pláště, jestli tam náhodou něco není. Nebudu vás dlouho napínat - nebylo.
"O co, že mi to čajznul ten vůl..." zamručel Trinn tiše a za ním se ozvalo dupnutí.
"Víš o tom, že je neslušné bez zaťukání vstupovat do cizích pokojů, bratře? A tohle je už opakovaně," poukázal Trinn na skutečnost.
Adular chtěl zřejmě něco namítnout, protože už otevíral pusu, ale pak jí zase zavřel. Pomyslel si že lidé jako Trinn jsou beznadějné případy, se kterými už se nedá nic dělat, zmáčkl kliku a opustil místnost.
Trinn za ním ještě křikl: "A nevzal jsi mi jen tak náhodou moje pero? Nemám teď čím psát."
Pero se zničehonic objevilo na stole vedle inkoustu.
"Děkuju mockrát, bráško, řekl Trinn spíš pro sebe a otevřel deník.
Soudce ležel na stole, hlavu položenou vedle kladiva a hlasitě chrápal. Už se dlouho pořádně nevyspal, protože mu to jeho práce nedovolovala. Stěžoval si, že soudí pořád a nemá ani chvíli volna. Stěžoval si, že ho všichni otravují s maličkostmi. Stěžoval si, že musí soudit, i když má rýmu. Stěžoval si, že musel soudit, i když se jednou kladivem praštil do ruky a měl jí ještě týden fialovou. Stěžoval si, že musí soudit, i když má kašel. Stěžoval si, že musí soudit, i když je neděle. Stěžoval si, že musí soudit, i když má chřipku. Nebo angínu. Nebo spálu. Nebo neštovice (které jen tak mimochodem dostal už třikrát). Prostě si stěžoval, že musí soudit.
Už chtěl mnohokrát svou práci zanechat někomu jinému, ale Soudce byl mužem slova, nikdy činů. Ve svém životě dělal jen tři věci - spal, jedl a soudil; to poslední jen s velkou neochotou. Jenže ho všichni přemlouvali, aby ve funkci zůstal. Řešil všechno rychle, stručně a prý i spravedlivě.
To Soudci lichotilo - a on lichotky miloval - takže ve své práci zůstal.
Pochrupoval klidně a nerušeně - tedy až do tohoto okamžiku.
"Vaše ctihodnosti?" ozval se váhavý hlas vedle Soudcova léta nečištěného ucha.
Soudce se převalil a zamumlal něco jako "Ještě ne, mami."
"Vaše ctihodnost, další případ," řekl hlas nyní o něco silněji.
Soudce se probral a rychle se narovnal. "Co? Kdo? Proč? Kdy? Jak?"
Nespal Bezesný ho informoval: "Vražda."
Soudce zamžoural a povzdechl si. Proč prostě nemohlo Soudců existovat víc? On byl jen jeden v celé zemi a tak musel řešit všechno, co se kde semlelo, od krádeží propisek po masové vraždy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama