Dračák (upravená verze :D)

15. května 2010 v 22:23 | Dazla |  Dračák
Náš příběh začíná jednoho krásného slunečného dne. No dobrá, jak se tak dívám z okna, přiznávám, že ten den zas až tak úplně slunečný není, protože ta zářivá kulatá věc se právě schovala za jeden z temně modrých mraků předpovídajících pořádnou bouřku. Přemýšlím, jestli byl ten den alespoň krásný, ale to se těžko říká, protože to je věc názoru. Pro tu slečnu před mým domem, na jejíž obří klobouk se právě bezohledně vykálel holub, to asi krásný den nebude. Pro toho holuba možná ano a pro mě rozhodně, protože se velice bavím pohledem na její vztekem zrudlý obličej.
     Ale tento příběh není ani o bouřkách, ani o holubech a už vůbec ne o dámách s velkými klobouky. Tento příběh, dámy a pánové, vypráví o záchraně světa. Trochu otřepané téma, pravda, ale čtenáři nechtějí číst originální a nové věci, chtějí číst o tom samém, o čem četli už tisíckrát předtím. Nejsou zvyklí, aby na ně z každé stránky vykukovala zajímavá a nečekaná pointa. Jediné, co od té nové fantasy knihy v jejich sbírce očekávají, je hrdina s velkým naleštěným mečem, velkými naleštěnými svaly a vůbec vším velkým a naleštěným, který každý den zabije statisíce příšer jediným švihnutím mečem s úsměvem na jeho opálené tváři tak zářivým, že kdyby žil v našem světě, reklamní agentury by klidně spustily třetí světovou válku jen kvůli tomu, aby ten hezoun hrál v jejich reklamě na zubní pastu.
     Naše hlavní postava, Gira, možná nějaké svaly má, ale ty se neblyští a ani každý z nich v průměru neměří půl metru. Místo meče vlastní poněkud zrezlou dýku a do reklamy by se nejspíš nedostala. Před několika měsíci dosáhla věku osmnácti let. Žije ve vesničce jménem Vesnička, jejíž obyvatelé jsou ve většině stejně prostí jako její název. Na kraji malého náměstíčka, jemuž vévodí veliká kamenná socha zosobňující zakladatele Vesničky, stojí baráček. Není v něm zrovna uklizeno, ze stropu visí pár pavučin, police jsou zaprášené a na podlaze se sem tam objeví bahno nanošené černými zablácenými botami postavenými v rohu místnosti, nad nimiž se houpe největší pavučina v domku a na ní její dlouhonohý chlupatý tvůrce. Boty jsou pobité hřebíky s hroty nebezpečně trčícími ven. Jejich majitelka nemívá ve zvyku řešit spory domluvou, ale spíš blízkým setkání jejích velmi tvrdých bot a vašich sedacích partií. Obyvatelé Vesničky jsou sice prostí, ale ne hloupí a proto s ní a jejími botami radši
vycházejí v dobrém.
     Z domku se v tuto chvíli ozývalo hlasité a pravidelné oddechování člověka v tvrdém spánku. Pavouk seskočil ze zdi, vlezl do jedné z černých bot a po krátké chvíli se omráčený jejím zápachem vypotácel ven z budovy. Venku se mu líbilo mnohem víc, než když celé dny dřepěl na jednom místě. Počasí nebylo zrovna přívětivé, ale tahle vesnice zažila i mnohem horší dopoledne a on byl spokojený. Byl by spokojenější, kdyby ta tlustá paní z protějšího domu přestala hystericky vyřvávat něco o holubech, ale to už by toho asi chtěl moc.
     Pavouček najednou oněměl. No, to asi nebylo zrovna nejšťastnější slovní spojení vzhledem k tomu, že pavouci mluvit neumí, takže tom zkusíme jinak - pavouček užasl. Spatřil nádhernou a impozantní budovu, ze které mu každé z jeho bílých oček přecházelo. Dřevěná vrata byla mírně pootevřená a tak se pavouček rozhodl prozkoumat, zda-li je stavba zevnitř tak působivá jako zvenku. Vstoupil a spatřil dva páry nohou, protože výš nedohlédl. Patřily bytostem stejného živočišného druhu, jakým byla i majitelka jeho domu. Pokud si to z pavoučí školy dobře pamatoval, říkalo se jim lidé. Pamatoval si také, že jsou velmi nebezpeční a tak se nenápadně schoval se za jednu ze spousty lavic rozestavěných okolo červeného koberečku vedoucího vprostřed obrovské místnosti.
     "Už zase," ozvalo se od jednoho páru bot. "To sis ještě neuvědomil, že nemá cenu klást odpor?"
     K druhému páru bot se sehnuly bledé, dlouhé prsty a zavázaly rozdrbané tkaničky. Pak se jejich majitel opět narovnal: "Ne."
     "Víš, co se ti stane, když se ještě jednou pokusíš utéct?"
     Chvíli bylo ticho. Pavouček si všiml oken hrajících všemi barvami, na nichž byly vyobrazeny nějaké osoby. O kousek popošel a prohlížel si je.
     Druhý pár bot se opakoval: "Ne."
     "Dostaneš se do pekla."
     Jedna z osob na okně seděla s rukama sepnutýma a očima upřenýma k nebi, na němž se vznášel okřídlený člověk se svatozáří a milým, přátelským úsměvem. Pavouk nechápal, kde ten člověk vzal křídla, ale pomyslel si, že se stávají i divnější věci. Vylezl na lavici a pokračoval v prohlížení oken.
     "Vážně? No, aspoň mi bude teplo."
     "O takových věcech se nežertuje, synu."
     Pavouk zaslechl přibližující se kroky. Tiše doufal, že si ho žádný z lidí nevšimne, ale už bylo pozdě. Zíraly na něj dvě modrošedé oči, jejichž pohled byl z jakéhosi neznámého důvodu ještě zděšenější než ten pavoukův.
     "Do hajzlu."
     "Jaktože používáš taková slova v domě božím?" vztekal se první hlas.
     Druhý člověk odvětil: "Pavouk." Jeho hlas byl teď mnohem vyšší než předtím a čišel z něj čirý strach. Poslední, co spatřila osminohá bytost před svou smrtí, byla neúprosně se blížící podrážka boty nasazené na noze třesoucí se jako osika. Pak už kolem sebe viděl jen nebeskou modř a spoustu těch zvláštních okřídlených lidí se zlatým kruhem u hlavy.
     První muž se zamračil. Většina lidí v jeho věku dřepěla doma na houpacím křesle, nadávala na mládež a nechala se obsluhovat svým početným potomstvem. On dřepěl na houpacím křesle v kostele, nadával na nevěřící a nechával se obsluhovat mnichy, popřípadě někým ze svých zajatců. Možná si říkáte, že zajatci v kostele nemají co dělat, v čemž máte pravdu, ale místní opat by s vámi rozhodně nesouhlasil. Všiml si, že se poslední dobou bylo u zločinců - z čehož se téměř všichni řadili mezi nevěřící, samozřejmě - čím dál tím víc v módě schovávat se v kostele před spravedlností a žádat o azyl. Což o to, opat jim ho rád poskytl, ale nepropustil je, dokud se mu je nepodařilo převést na víru. Několik málo z nich se jím opravdu nechalo přesvědčit a většina z nich svou víru aspoň předstírala, ale našli se i tací, jejichž nechuť k církvi byla natolik silná, že odmítali nejen víru přijmout, ale i ji předstírat. Ty opat nepropouštěl a nechával je zastávat podřadné práce, jako vaření a uklízení, protože s rouhači se podle něj nemohlo zacházet stejně jako se zbožným člověk, který nehřeší a každý den se pilně modlí.
     Jeden z uklízečů si právě teď otíral podrážku s rozmáčklým pavoukem o dlouhý, rudý koberec a s odporem hleděl na opata, který na oplátku s odporem hleděl na něj.
     "Dokonce i hmyz je boží stvoření, ačkoli se ti to možná zdá divné," zavrčel opat a zálibně se zadíval na zlatý prsten s čtvercovým rudým kamenem, který měl nasazený na ukazováčku pravé ruky. Nedávno ho našel schovaný pod jednou z lavic, nejspíš ho tam někdo ztratil při návštěvě bohoslužby.
     "Pavouk není hmyz, je sice taky v kmenu členovců, ale nepatří do podkmenu šestinohých. Tos nikdy nechodil do školy, ty nevzdělanče? Hlavně, že umíš nazpaměť všechny ty podělaný modlitby."
     Opatova tvář zrudla vzteky a užuž chtěl něco odseknout, když tu ho přerušilo hlasité kokrhání kohouta odněkud zvenku. Ten zvuk nevyrušil pouze jeho, ale i Giru z jejího spánku. Zívla, protáhla se, odhodila peřinu a vstala. Dvakrát pročísla rozcuchané vlasy hřebenem, jemuž chyběla polovina zubů a zadívala se na svůj stolek. Uchopila jakousi malou černou, věc a chvíli si s ní pohrávala. Prodal jí to za babku jeden obchodník z Meziříčí. Prý to vymyslela nějaká elfka natolik líná, že ji unavovalo si věčně utahovat stuhu ve vlasech. Nazvala tu věc gumička a stal se z ní veliký hit nejen mezi elfy a lidmi, ale dokonce se daly zahlédnout i na vousech některých trpaslíků. Nandala si ji do vlasů, hodila na sebe černý kabát, nazula si boty a kopla do dveří, které se s vrznutím rozletěly. Vyšla ven, přivřela je a několikrát prošmátrala všechny svoje kapsy. Zamračila se a nakoukla oknem dovnitř. Ne, klíč od bytu se nenacházel ani na stole. S povzdechem se vrátila do místnosti, prohledala nejbližší šuplík a vyndala z něj pero a kus papíru. Naškrábala na něj poněkud kostrbatý nápis, který oznamoval, že

KAŽDýMU BLBOVy, CO SE My POKUSý VLOUPAT DO BARÁKU, NARVU ŽIDLy DO ZAtKU. Dokonce i z
polŠŘkem.

     Znovu si ho pročetla, zaváhala a po chvíli nahradila "i" v poslední větě tvrdým y. Hrdě se usmála, když tu jí v hlavě zahlodala další připomínka. Spousta vesničanů neumí číst, uvědomila si. Přes zbytek papíru nakreslila obrázek, snad ještě výstižnější než dvě psané věty nad ním. Usmála se ještě hrději, postavila se zvenku ke dveřím, vytáhla si z bot jeden hřebík, přišpendlila jím papír na dveře a vydala se směrem k nedaleké hospodě.
     Pyšnila se názvem "U Prasečího hnátu" a Gira byla přesvědčena, že tím prasetem se myslí hospodský, který svým zjevem a někdy i chováním toto hospodářské zvíře připomínal. Poprosila ho o pivo - tedy, spíše si o něj řekla, protože Gira neprosí - křičela na něj, že jí nalil pod míru, dokud svou chybu neopravil a pak se se sklenicí v ruce vydala ke svému oblíbenému stolu...
     ...kde už ale někdo seděl. Mírně zrezivělá sekera na jeho zádech pozorovala svět a jediné, co pozoroval on sám, byla jakási vyvinutá slečna o několik stolů dále.
     Gira si odkašlala. Dřevorubec k ní krátce vzhlédl očima podlitýma krví. "Co chceš ženská?"
     Zamračila se. Zdálo se, že ve vesnici příliš dlouho nepobýval. Každý její obyvatel totiž věděl, že k lidem s malou trpělivostí a tvrdými botami by se měli chovat přívětivěji.
     "Tohle je můj stůl," upozornila ho. Nereagoval. Ano, rozhodně to byl cizinec. "Poslyš, člověče... Odkud vlastně jsi? Slyšela jsem, že tam venku se dějí... zvláštní věci." Položila korbel na stůl a posadila se naproti němu.
     Dřevorubec se rozhlédl kolem sebe, ztlumil hlas a opatrně se zeptal: "Jak víš, že nejsem zdejší?"
      "Řekli mi to mí služebníci, démoni," opáčila Gira. Hlavní je udělat při prvním setkání dojem. Nezáleží na tom, jestli dobrý nebo špatný, hlavní bylo, aby si vás ten člověk pamatoval.
     Dřevorubec se zatvářil poněkud nervózně. "Takže... ty patříš mezi ty... vyvolávače démonů? Mezi černokněžníky?"
     "Přesně tak," odvětila s ledovým klidem Gira. "Jsem učednicí toho nejlepšího z nich... Mistra z Meziříčí." Pravdou bylo, že Mistra jednou navštívila a on ji poslal do háje a tím pádem toho o démonologii věděla stejně jako každý obyčejný člověk, ale to přece nikdo nemusel vědět, že? "Věřím, že nechceš rozzlobit sféry a řekneš mi, o co jde."
     "Počkej moment..." Dřevorubec se na krátký moment zatvářil zamyšleně. "Jestliže tolik stojíš o to znát dění ve světě, proč se na to nezeptáš těch svých démonů?"
     "Zkoušíš mě snad?" zatvářila se Gira zlostně. "Démoni mi řekli, že mám zeptat tebe."
     "Nic ti neřeknu," zavrtěl hlavou rozhodně. "Ze mně nedostaneš ani slovo, vyvolávačko démonů."
     Gira si povzdechla: "No nic... Aspoň jsem to zkusila." Usrkla si ze svojí sklenice a přelétla očima láhev, kterou svíral v rukou cizinec. Byla prázdná. Po tváři jí přelétl úsměv.
     "Co děláš v hospodě bez pití? Došly ti snad peníze?"
     "Co tě to zajímá..." zamručel dřevorubec a smutně se zadíval na svou láhev.
    Giřin úsměv vrátil úder a ještě se víc roztáhl. "A víš ty co? Že jsem si s tebou tak hezky popovídala, tak ti jednu flášu zaplatím." Když dřevorubec podezíravě pozvedl obočí, dodala: "A nemusíš se bát, že bych to otrávila... Když tak se napiju před tebou, abys měl jistotu. Ber to jako... laskavost od paní démonů. Hospodskej!"
     Hospodský dřímal s hlavou položenou na štěněti, které mu k pohlídání půjčila jakási paní s velkým kloboukem. Štěně dřímalo s hlavou opřenou o sklenici piva, z níž volala o pomoc topící se víla, kterou dovnitř hodil jakýsi zlomyslný gnóm.
     Gira se zvedla, nakráčela k pultu, ujistila se, že hospodský spí a rtěnkou, kterou nosívala pro podobné účely, mu přičmárala pod nos zakroucený, rudý knírek. Hrdě si prohlédla své dílo a pak se její pohled zaměřil na topící se vílu. Gira si povzdechla, uchopila vílu za jedno z křídýlek a vytáhla ji ven.
      "Děkuji vám mnohokrát, šlechetná paní," zněla věta, kterou stihla víla zašvitořit ještě předtím, než ji Gira odhodila do rohu místnosti, kde nepříliš pohodlně přistála v odpadkovém koši.
     "Nemáš zač," odvětila Gira krátce, popadla sklenici, ve které se víla ještě před chvíli nedobrovolně koupala a vydala se s ní zpět ke svému stolu. Podala jí dřevorubci, který ji do sebe během chvilky obrátil celou. Nabídla se, že mu skočí pro další, protože ji pár dalších utracených babek přece nezabije. Takhle mu donesla ještě několik dalších dávek alkoholu, až se mu začal motat jazyk. A myšlenky ještě víc.
     "Jé, ptakopysk," zabreptal a ukázal na cosi za Giřiným ramenem.
     Gira se ohlédla. "To není ptakopysk, ale nakrknutá víla, co sem za mnou přiletěla poté, co se pracně vyhrabala z odpadků. Už jsem ti říkala, že mi děkovat nemusíš," informovala vílu a odcvrnkla jí zpět do koše.
     "Já ci taky ptakopyska," zamračil se dřevorubec.
     "Ne, nic takového. Zlobil jsi, moc jsi zlobil. Žádný ptakopysk nebude."
     Dřevorubec vztekle praštil pěstí do stolu. "Jenže já ho ci! A dyž mi ho nedáš... dyž mi ho nedáš..." Dřevorubec se dlouze zamyslel - přesněji řečeno se o to pokusil - : "Dyž mi ho nedáš, tak budu moc smutnej."
     Gira se ušklíbla: "No to mi sice rve srdce, ale ne. Zlobil jsi vážně hodně moc."
     "Nezlobil!"
     "Ale zlobil. Nechtěl jsi mi říct, co se tam u vás na jihu děje."
     "Dyž já nemůžu," zamumlal dřevorubec provinile.
     "Ale můžeš... Jinak nedostaneš toho ptakopyska," vyhrožovala Gira.
     Zdálo se, že se dřevorubec znovu pokouší přemýšlet. Nakonec to vzdal. "Tak fajně, nó. Já ti to teda tento, řeknu..." Dřevorubec se na delší dobu odmlčel, zřejmě si snažil srovnat si v hlavě nějakou řeč, která by zněla jakž takž normálně. "Nó, tágže... Víš jak tam u nás na jihu bydlej takový ty... velký bububu?"
     "Elfové?"
     "Ne... tachový... hnusný blbý bububu."
     "Vždyť jsem říkala, elfové."
     "Hale nemá to uši do špišky. A je to malý. A plešatý."
     Mezitím se hospodský probudil, protože na něj řvala majitelka štěněte. Hospodský jí beze slov podal její chodící smeták a vrátil se zpět ke svému spánku.
     "Takže skřeti," pochopila Gira.
     "Jojo, to je vono. Nó, tak tydle skřeti si sehnali magiče, zvolili novýho kinga a furt na nás útočej. A chystaj se zabrat nejen naší zem, ale i všecky ostatní. A co já vim, tak z vás tady..." Dřevorubec prohledával svoje vzpomínky, "si chtěj udělat sluhy. Budete jim stříhat nehty na nohou bo tak něco."
     "To zní skoro, jako byste potřebovali hrdinu," poznamenala Gira.
     "Nó, to docela jo," přikývnul dřevorubec.
     "Máš štěstí, žes právě jednoho potkal." Gira vstala, došla ke koši, z něhož se právě podařilo znovu vyletět malé víle. Zřejmě měla poničené křídlo, takže jí to muselo stát poměrně veliké úsilí. Gira ji chytila, podala dřevorubci se slovy "Tady máš ptakopyska" a opustila hospodu.
     Když nejdou skřeti k hrdinovi, musí hrdina ke skřetům. Takhle nějak se to přece říká, ne?




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dyamirity Dyamirity | Web | 3. prosince 2010 v 17:03 | Reagovat

Já chci další díl!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama